Maturitní otázky
Psychologie | ||||||||||||||||||||
 | ||||||||||||||||||||
|
Maturitní témata Psychologie a komunikace 1. Předmět psychologie, její odvětví, metody, cíle. Význam psychologie pro povolání a identifikaci s rolí ZA. 2. Čití, vnímání a jejich poruchy. Psychosomatická a somatopsychická onemocnění. 3. Pozornost, představy, fantazie – jejich poruchy a význam v práci ZA. Typy rozhovoru a jejich vedení s různými věkovými skupinami. 4. Paměť a učení ve formování vztahu nemocný – ZA. Psychologická problematika čekárny, ordinace a domácí péče. 5. Myšlení, myšlenkové operace a jejich poruchy. Profesionální chování ZA. 6. Temperament, motivace, potřeby a zájmy. Adaptace nemocného na nemoc a hospitalizaci. 7. Charakter, vůle, postoje, hodnotové orientace. Týrání, zneužívání a domácí násilí. 8. Prenatální a novorozenecké období. Sociální vnímání a empatie v péči o zdravé a postižené dítě 9. Kojenecké a batolecí období. Neuropsychický vývoj a vytváření správných návyků pro další období. Zaměstnávání dětí zdravých i postižených. 10. Předškolní období a význam hry. Sociální interakce a spolupráce ve skupině. 11. Školní věk – členění, zvláštnosti a úskalí jednotlivých období s ohledem na řeč, city a jejich poruchy 12. Adolescence a dospělost – formování charakterových vlastností a cílů. Psychologická pomoc v souvislosti s mimořádnými událostmi. 13. Stárnutí a stáří, smrt, eutanazie a hospic – závažná psychologická, filozofická a etická problematika. 14. Osobnost – její vlastnosti, potřeby a poruchy. Poznávání a posuzování osobnosti. 15. Socializace, sociální skupiny a poruchy socializace. Zásady správné komunikace se zdravými dětmi a dospělými. 16. Sociální učení a zrání – jejich členění a rozdíly mezi sociální a biologickou zralostí jedince. Konflikty a jejich řešení. 17. Komunikační proces, sociální komunikace a její formy. Produktivní a neproduktivní chování ZA. 18. Verbální a neverbální komunikace. Evalvující a devalvující chování ZA. 19. Profesionální skupiny ve zdravotnictví. Zvláštnosti komunikace u tělesně, smyslově a mentálně postižených dětí a dospělých. 20. Náročné životní situace, frustrace, deprivace a stres. Relaxační techniky a jejich význam v práci ZA. 21. Prožívání nemoci a postoj k nemoci u dítěte, dospělého a seniora s ohledem na jejich zvláštnosti. Péče o duševní zdraví. 22. Profesionální adaptace, deformace a syndrom vyhoření – jejich prevence a účinná pomoc ze strany ZA 23. Psychologická problematika diskriminace, šikany, závislosti a minoritních skupin. Psychoterapie v práci ZA. 24. Iatrogenie a sororigenie jako závažný zdravotnický a psychologický jev a jejich účinná prevence. Stereotypy a předsudky v práci ZA. 25. Kulturní chování, asertivita a agresivita. Problematika bolesti, strachu a úzkosti.
1. Předmět psychologie, její odvětví, metody, cíle. Význam psychologie pro povolání a identifikaci s rolí ZA - Psychologie - nauka o duševním životě, o prožívání a chování člověka - obor zabývající se duševními vlastnostmi, procesy a stavy - jejich příčinami a projevy - usiluje o co nepřesnější poznání a popsání jednotlivých jevů lidské psychiky Chování - vnější projevy člověka - reakce člověka - jednání - rozhodování Prožívání - patří sem, co cítíme, co si myslíme - vnitřní svět člověka - zahrnuje · psychické stavy – city · psychické procesy – paměť · psychická regulace Podvědomí - je to, co děláme automaticky, aniž bychom se nad tím zamýšleli - vědomosti, dovednosti Psychika - duševní věda člověka PSP byla součástí filozofie v 18. st. vzniká jako samostatný obor, Cílem PSP je poznat psychické stavy a procesy Odvětví: 1) Základní PS - obecná PS - zkoumá a vysvětluje psychické stavy a procesy člověka - PS osobnosti - není to hodnotící kritérium, je to základní pojem - vývojová PS - ontogeneze - vývoj od narození do smrti - fylogeneze - vývoj celého druhu - transpersonální (sociální) PS - zabývá se vztahy mezi lidmi - fyziologická PS - zabývá se vývojem CNS 2) Aplikovaná - ontogenetická PS - zabývá se vývojem jedince od narození do smrti, zkoumá vnímání různé věkové skupiny - PS práce a manažerská PS - zabývá se vztahy v zaměstnání - poradenská PS - poradna pro dospělé - problémy v partnerství - klinická PS - zabývá se psychikou zdravých a nemocných lidí - pedagogická PS - zabývá se vývojem jednotlivých procesů. Vztahy - soudní (forézní) PS - zkoumá portrét pachatele - psychoterapie - poradna, kde se člověk naučí jednat s lidmi 3) Speciální psychologie
Metody
Volba psychologických výzkumných metod je závislá na obsahu psychologického zkoumání, na cíli výzkumu, na charakteru zkoumaných psychických jevů. Pro větší objektivitu je vhodné při systematickém psychologickém zkoumání používat více metod, které se vzájemně doplňují. K nejčastěji používaným výzkumným metodám a technikám v psychologii patří: pozorování, rozhovor, dotazník, experiment, testové metody, rozbor výsledků lidské činnosti, životopis a sociometrická metoda.
Pozorování
Sebepozorování
Rozhovor
Dotazník
Experiment
Test
Význam PSP pro práci sestry (zdravotnického asistenta) - pomáhá nám v sebepoznání, poznání druhých jak na ostatní - pomáhá nám poznat, proč se k nám chová zrovna takhle - pomáhá nám zvládat psychickou zátěž - hodnocení potřeb člověka Psychologie ve zdravotnictví - psychologie také pomáhá zdravotnickým pracovníkům porozumět lépe sobě samému, porozumět chování zdravých i nemocných lidí, zlepšit spolupráci v týmu, zvládnout lépe velkou duševní zátěž (setkávají se denně s bolestí, s utrpením, s nevyléčitelnými chorobami, se smrtí) V oblasti zdravotnictví pomáhá psychologie řešit např:
- Jak jednat s nemocnými dětmi, dospělými a starými?
2. Čití, vnímání a jejich poruchy Psychosomatická a somatopsychická onemocnění ČITÍ - nejzákladnější poznávací proces, který nám předává informace o okolním světě - na základě – zapojení analyzátoru - výsledkem je počitek = odraz jedné dané vlastnosti daného předmětu, je funkcí jednoho analyzátoru Předpoklady
1. funkční analyzátory 2. člověk musí být při určitém vědomí 3. působení podmětu na jedince Analyzátor
Jestliže je jeden analyzátor poškozený, pak není počitek optimální analyzátor způsobuje vznik počitku 1. Přijímač (receptor) - přijímá podnět z okolního světa - chuťové pohárky,barvu látky,zvuk letadla,teplotu vody… 2. Dostředivý nerv (aferentní) - spojení s centrem v mozku 3. Centrum v mozku Čivost
schopnost člověka mít počitky dá se měnit : - stálým působením podnětů se čivost zmenšuje např. prstýnek na ruce - stálým cvičením např. hudební sluch, degustátoři Smyslová citlivost
Existují lidé,u kterých vznikají počitky již při velmi slabých podmětech,zatímco u jiných lidí pouze při podmětech značné intenzity. Například zatímco někteří lidé rozlišují pouze 3-4 barevné odstíny nití,pracovníci,kteří je v továrně vyrábějí jsou schopni rozeznat až 30-40 barevných odstínů.Schopnost lidí positˇovat podněty s velmi nízkým počitkovým prahem rozlišovat podněty s nejmenším rozdílovým prahem se nazývá SMYSLOVÁ CITLIVOST. Smyslová citlivost se rozvíjí zejména při praktické činnosti např: u ochutnávačů(vůně a chuti) Snižuje se ve stáří,únavou,nevyspáním,hladověním. Počitek
= jednotlivá vlastnost, která se odráží je 16 základních druhů počitků existuje pouze v laboratorních podmínkách dělí se podle toho, kde jsou receptory umístěné. Vnější (exteroreceptory) receptory na povrchu těla přinášejí informace z okolního světa dělíme na dálkové (zrakové, sluchové,..) a dotykové (chuťové, tlakové,..) 1. Dálkové a. Zrakové vznikají působením elektromag. sil na receptory, které jsou umístěny na sítnici oka receptory - tyčinky (černo-bílé vidění) a čípky (barevné vidění) Poruchy: · Šeroslepost(vlčí mlha) · Monochromatismus – nerozlišuje odstíny barev · Barvoslepost – nevnímá rozdíly mezi červenou a zelenou · Refrakční vady – nejsou způsobeny poškozením receptoru, ale špatným lomením čočky = krátkozrakost, dalekozrakost b. Sluchové počitky vznikají působením sluch. vln na receptory ve vnitřním uchu jsou nenahraditelné z hlediska sluch. počitků můžeme zvuky dělit na: - tóny – vznikají pravidelným chvěním vzduchu (samohlásky) - šumy – nepravidelné chvění zvuku (souhlásky) c. Čichové receptory na sliznici v nose podnět – částečky, které vydávají aroma dělíme na: zápachy (nepříjemné) a vůně (příjemné) 2. Dotykové a. Chuťové vznik – působením rozpuštěných látek na receptory (chuť. pohárky) špička jazyka – sladké kořen jazyka – hořké po stranách – kyselá, slaná b. Tlakové receptory na kůži, odráží jakoukoliv změnu tlaku c. Tepelné receptory na kůži, reagují na změnu teploty d. Bolesti receptory na kůži reagují na vyvíjený tlak B. Vnitřní (interoreceptory) receptory uvnitř těla podávají zprávu o vnitřním stavu organismu 1. Pohybu receptory na kloubech, šlachách, svalech zaznamenávají změny polohy těla 2. Rovnováhy receptory ve vnitřním uchu polohy těla v prostoru 3. Orgánové (útrobní) receptory na povrchu orgánů informují o vnitřním stavu počitky hladu, žízně, nevolnosti VNÍMÁNÍ Je to smyslový odraz vnějšího světa. Je to poznávací proces pomocí, kterého odrážíme předměty a jevy jako celek ( se všemi jeho vlastnostmi) Základem procesu vnímání je analyticky-syntetická činnost mozku 1. fáze - Analytická smyslová analýza dochází k podráždění analyzátoru a po té si analyzátor vyberou určitou vlastnost, kterou je schopen zpracovat 2. fáze – Mozková analýza (Subfáze) po dostředivých drahách do centrového místa analyzátoru pak vznikají počitky 3. fáze – Mozková dochází ke spojení jednotlivých počitků v jeden nový celek a tím vzniká nový obraz tohoto předmětu např.Když narazíme potmě na nějaký předmět,nezůstáváme pouze u počitků,ale v úsilí poznat překážku,zapojíme ostatní analyzátory(kožní,hmatové počitky) Vjem = obraz (součet počitků) + minulá zkušenost,např.(Vjem jablka-vzniká součinností několika analyzátorů,hmatového,čichového analyzátoru) Vnímání 1. Vnímání tvaru a velikosti odráží vlastnost jako je výška, tvar a šířka analyzátorem jsou oči, ruce, ústa (malé děti) záleží na dosavadní zkušenosti ( dítě vnímá pokoj jako obrovskou místnost, protože ve větší nebylo) 2. Vnímání prostoru vpravo, vlevo, nahoře, uprostřed ,... zrak, sluch, ale člověk ho vnímá i pohybem malé děti nevnímají prostor 3. Vnímání pohybu registrujeme změnu polohy předmětu zrak, sluch, hmat záleží na tom jestli pozorovatel se sám pohybuje, pak se mu daleko hůře vnímá pohyb v okolí 4. Vnímání času nemáme na něj žádný analyzátor je založeno na vlastní zkušenosti, u dětí až od vstupu do školy děti zaměňují minulost s budoucností Vlastnosti 1. Zaměřenost objekt se zaměřuje na figuru a pozadí zaměřuji se na figuru – co nebo koho si vyberu záleží na činitelích – věk, city, .. 2. Výběrovost vybírám si to co na sebe nechám působit prevence přetížení jsou zde zase kritéria výběru 3. Strukturovanost každý podnět vnímáme jako strukturu např. židle = nohy+ sedátko + opěrátko 4. Pregnantnost 5. Konstantnost podnět vnímáme stejně i v jiné poloze Poruchy vnímání Smyslová klamy: je založeno na tom, že vzniká nedokonalý obraz předmětu vlivem nedokonalosti analyzátorů jsou běžnou součástí života kouzelníci, móda (černá zužuje) klam – pohybu, času, zrakové, sluchové, chuťové Iluze = smyslový klam podnět je skutečný, ale vjem není – je to zkreslené nepřesný obraz předmětu, který je ovlivněn subjektivním činitelem (nejčastěji emocemi) např. křoví mi připadá jak vlk
3. Pozornost, představy, Fantazie a jejich poruchy a význam v práci ZA. Typy rozhovoru a jejich vedení s různými věkovými skupinami. Pozornost
- poznávací proces - je důležitý pro další poznávací procesy - pro další orientaci v prostoru - psychický stav člověka, který se projevuje zaměřeností a - zaměřenost - vnímání a registrování některých podnětů - vnější pozornost - obraz - vnitřní pozornost - bolest - soustředěnost - intenzita,kterou se věnujeme tomu podnětu - pozornost má určitý fyzický základ - dominanta v mozkové kůře – ohnisko, kde vnímáme nejsilnější vzruch Druhy pozornosti 1) neúmyslná (mimovolní) - upoutá neúmyslně naší pozornost (neočekávané, nápadné) 2) úmyslná (podmíněná) - sami se na něco cíleně soustředíme, udržuje se vlastním volním jednáním 3) poúmvslná - nejdříve se na ně musíme soustředit - může vyústit v zájem 4, vnitřní a vnější pozornost
vlastnosti pozornosti
stálost pozornosti
rozdělování pozornosti
rozsah pozornosti
přenášení pozornosti
kolísání pozornosti
roztržitost
činitelé ovlivňující pozornost
Význam pro SZP (Zdravotnického asistenta) Při podávání léků -jaké léky podává a v jakých dávkách co oznamuje pacientovi ordinace lékaře: všímat si reakce pacienta a zároveň věnovat pozornost vlastnímu zdravotnickému úkonu PŘEDSTAVA Je to obraz předmětů nebo jevů v našem vědomí, které v daný moment nevnímáme, ale už jsme je někdy vnímali Základem každé představy je vjem (Vjem = obraz (součet počitků) + minulá zkušenost) Při vnímání jsou vytvořeny stopy, které jsou při představě oživeny Rozdíl mezi představou a vjemem: představa není tak přesná a jasná, je chudší na detaily, je stálejší, můžeme ji vytvářet podle své potřeby přechod mezi bezprostředním a zprostředkovaným procesem časová a prostorová vzdálenost působení. Paměťové představy reprodukce něčeho dříve vnímaného při svém vzniku se řídí Asociačními zákony ty představují sdružování zážitků do řetězců 1. Obecné jsou schematické a vyjadřují znaky společné skupině předmětů nebo jevů jsou důležité pro rozvoj abstraktního myšlení 2. Jedinečné obraz konkrétního jednoho předmětu nebo jevu (např. Matka) Asociační zákony Primární zákony · Zákon dotyku a času v našem vědomí mají tendenci se utvářet zážitky, které vznikly na stejném místě a ve stejném čase · Zákon podobnosti a kontrastu v našem vědomí mají tendenci vybavovat se zážitky, které jsou podobní nebo kontrastní např. vidím člověka a vzpomenu si na známého, který je mu podobný Sekundární zákony · Zákon novosti v našem vědomí mají tendenci se lépe vybavovat novější zážitky než starší · Zákon častosti daleko lépe si vybavujeme předměty nebo jevy, které na nás působí často, než ty co na nás působí řídce · Zákon živosti lépe si vybavujeme předměty, které na nás zanechaly citový dojem Typy představivosti Zrakový (vizuální) velice dobře rozvinutá zrak. Představivost představit věci v prostoru cítění barev nebo vynikající výtvarnictví Sluchový (auditivní) smysl pro melodii a rytmus často literárně tvoří Pohybový) motorický) vynikající ve sportu, zruční, manuální práce Poruchy Halucinace Stojí na pomezí mezi představivostí a vnímání. Člověk si vytváří „vlastní svět“ zvuků, obrazů Halucinace – zvukové, sluchové. Podnět chybí, ale vnímá to jako vjem. Je to patologický projev. Mohou to být první příznakem duševních nemocí. (Schizofrenie). K halucinacím také může dojít při horečkách, pod vlivem alkoholu nebo drog. Člověk postižen halucinacemi patří na psychiatrii. FANTAZIE Hlavní roli hraje obrazotvornost Je založena na paměťových představách, ale přetvářejí se do jiných celků a vytváří obrazy, které jsme nikdy neměli možnost vnímat. Druhy fantazie: Rekonstrukční Vznikají na základě nějakého popisu, zobrazení = opěrné body Uplatňuje se v technice, hudbě, archeologové Např. Z not si dokážu představit, jak to bude vypadat
Rekonstrukční (tvůrčí) Vytváří nové, originální věci Návrháři, vynálezci, skladatelé Předpoklad: tvůrčí schopností Ne každý má tvůrčí schopnosti Výsledkem je něco unikátní Snění Podoba buď v bdělé, nebo spánkové formě Význam: mentálně hygienicky cíle, realizace → pozitivní činitel Nevýhody: když je člověk moc velký snílek, tak dojde ke stagnaci nebo ke zbrzděni vývoje Obsahová náplň je v rozporu s normami Typy rozhovorů: Rozhovor je metoda získávání dat a ovlivňování druhých osob slovním kontaktem(verbální komunikací). Rozhovor je pravděpodobně nejdůležitější, nejnáročnější, nejstarší a nejčastěji používanou metodou pro získávání informací. Druhy rozhovoru Podle zaměření a cíle rozeznáváme 3 druhy rozhovoru: a)poznávací -má cíl odhalit fakta týkající se životní historie člověka a zjistit z jeho vyprávění jeho názory, postoje, osobní zkušenosti, vědomosti a dovednosti. b)výzkumný rozhovor -tazatel se zajímá o tázaného jen pokud dovede přispět k vyřešení problému svými informacemi. c)nápravný(korektivní) rozhovor - jde o ovlivnění rozvoje osobnosti a sociální situace dané osoby. d)plánovaný rozhovor- může se podobat dotazníku, je možné ho využít ve škole Cíl rozhovoru Cíle rozhovorů mohou být různé, od velmi specifických jako je výběr nového zaměstnance, vyřizování stížnosti, disciplinární pohovory a další, až po řešení obecných témat. Ale některé znaky mají všechny jejich druhy společné: a)získání informací b)předání informací c)objasnění informací Cíl rozhovoru = výměna informací Typy informací v rozhovorech Informace v rozhovorech lze rozdělit následujícím způsobem: 1)Údaje popisného charakteru (rozhovor poskytuje informace, které mají za úkol něco popsat, např. popis objektu při prodeji nemovitosti). 2)Údaje o faktických znalostech (rozhovor se specialisty, experty). 3. Údaje o chování (rozhovor definuje předchozí, stávající nebo budoucí chování tázaného). 3)Údaje o postojích a důvěře (údaje o ambicích, motivaci, osobnosti, jsou to rozhovory hodnotící něco nebo někoho, ověřují pravdivost něčeho apod.). 4)Údaje o pocitech (poznáváme fyzickou nebo emocionální úroveň nebo názory). 5)Údaje o hodnotě (mnohé z těchto údajů jsou subjektivního charakteru, pokud se nejedná o fakta, životopisná nebo jiná data). Typy projevu: Naivní typ- osoby které jsou rády když se mohou rozpovídat Egocentrický typ –reagují jestliže poradce vhodně apeluje na jejich sebevědomí Zpovědní typ-osoby, které potřebují nutně uvolnit vnitřní tenzi Vědecký typ-usilují o sebe posouzení z objektivních hledisek Sofistikovaný typ-bývají to vyhranění, vyzrálý a vzdělaní jedinci Typy rozhovorů a jejich vedení s různými věkovými skupinami: 1, batolecí období bouřlivý rozvoj, ve 3 letech ca 1000 slov, minimální kontakt mezi vrstevníky, rozlišování dobra a zla 1, předškolní věk(3-5 let) Ve věku tří až pěti let dělají děti velké pokroky v řeči a psychomotorické koordinaci. 2, mladší školní věk začátek školní docházky, nebo když se utvářejí první vztahy hlubšího přátelství. Ve společnosti svých spolužáků i ostatních dětí se dítě musí učit žít ve světě, kde jsou důležitá také přání a potřeby druhých. Takovému učení napomáhá i celá řada činností, jež se v tomto období odehrávají v kolektivu, ať už je to určitá sportovní činnost, různé hry, respektive školní docházka vůbec. Při těchto aktivitách dítě objevuje výhody i nevýhody vzájemné spolupráce, a postupně se ukazuje, že u dětí, stejně jako u dospělých mohou být vztahy zdrojem stresu. 4, puberta a dospívání mladý člověk začne přemýšlet o rodinných hodnotách, když si buduje názor na sebe sama, když vyzrává jeho osobnost, když prožívá první citové zkušenosti. Dospívající mladí lidé prožívají také sociologické změny, protože jsou velice závislí na vztahu k druhým lidem.
4. Paměť, učení ve formování vztahu nemocný – ZA. Psychologická problematika čekárny, ordinace a domácí péče. Paměť
Druhy paměti: 1) úmyslná - to co se snažíme do paměti uložit 2) neúmyslná - reklama 3) mechanická - vzorečky.definice,slovíčka 4) logická - vytváření paměťových stop na základě celků, které mají návaznou vazbu typy pamětí: 1) Názorná - schopnost dobře si pamatovat to co vidíme - uplatňuje se 1. signální soustava - rychle si vybavíme to.co už jsme již viděli a) zraková paměť - malíři, sochaři.fotografové b) sluchová paměť - rozlišení různých zvuků c) pohybová paměť 2) Slovně - logická - uplatňuje se 2. signální soustava - dobře si pamatují úsudky.definice, pojmy - nemají problémy s učením 3) Emocionální - citová - dobré zapamatování zážitků, které jsme prožili v ranném mládí fáze paměti
změny v procesu pamatování (zapomínání)
zapomínání
stupně vybavování
faktory ovlivňující vybavování
poruchy paměti
individuální rozdíly v paměti
Učení
typy učení
obsah učení tvoří
druhy učení
Formy učení - napodobování - přebírání úkonů jiných lidí a jejich vykonávání ve stejné podobě - identifikace - volba určitého vzoru pro chování a jednání, převzetí a ztotožnění se s ním Činitelé učení: 1) činitelé související s učícím se jedincem - tělesný stav, práceschopnost, výkonnost - nepříznivě ovlivňuje nemoc, únava, neuspokojené tělesné - vliv charakterových vlastností - svědomitost, lenost - motivace - čím větší motivace - více se učí - lepší výsledky - aktivita - čím je vyšší - tím jsou lepší výsledky - vnitřní - zapojení co nejvíce analyzátorů - myšlenková - zapojení více myšlení 2) činitelé související se situací učení - klima, osvětlení, vzduch, odpočinek 3) činitelé související s učebním materiálem - organizovaný, souvislý má určitý smysl - učí se snadněji - při učení neorganizovaného textu je nutné si uspořádat materiál - také pestrost a zajímavost je důležitá Metody - celková - opakované čtení celého textu - dílčí - rozčlenění materiálu na samostatné celky - kombinovaná - po přečtení textu si ho rozčleníme a na závěr opět přečteme celý Učení a jeho vztah k ostatním poznávacím procesů: 1) vnímání - smyslový odraz.vjem učeného textu vzniká součástí zrakového, hmatového analyzátoru - dominantní postavení je zrakové - poruchy vnímání - při nemoci,únavě.depresi- zrakové a sluchové 2) pozornost - zaměřenost a soustředěnost působí na učení jedince - nesmí být ničím rušena - důležitá je i intenzita, pozornosti a úmyslná, neúmyslná pozornost 3) paměť - odraz minulého prožívání, chování ve vědomí člověka - záleží na zapamatování textu, uchování a vybavování dané látky 4) představivost - zraková - lépe si zapamatuji to, co vidím - sluchová - to co slyším 5) myšlení - ovlivňuje velikou míru učení - záleží na zkušenostech, zaměřenosti.míře učení 6) řeč -je nástrojem myšlení - pomocí řeči se může člověk učit a může naučenou látku - pomocí vnitřní řeči si může opakovat naučenou látku sám Čekárna Přímý vliv zdravotníků začíná obvykle v čekárnách ambulancí. Z psychologického hlediska není čekárna jen pouhým shromaždištěm pacientů, nýbrž i místem psychické přípravy. Zkušenost říká, že „nálada čekárny“ se velmi mění podle toho, jací jsou v ní lidé, kolik jich tam je a jak dlouho čekají – ale i podle toho, jak do ní zasahují sami zdravotničtí pracovníci. Zpravidla jsou to sestry, kdo mají v této věci rozhodující úlohu. Pokud je to jen možno, je třeba vyloučit jakékoliv dlouhé čekání. Čekání zatěžuje a vyčerpává nervový systém – čekající lidé bývají nervózní, netrpěliví, mnohdy i podráždění. Nálada dospělých se přirozeně přenáší i na děti. Chová-li se sestra (a ovšem i lékař) při každém vstupu do čekárny klidně, s jistou dávkou shovívavosti a humoru (pozor, nepřepínat!), uvolňuje tím veškeré úzkostné napětí, jehož se čekající pacienti jinak jen těžko zbavují. V době epidemie samozřejmě nelze dobře regulovat příchod pacientů a celý provoz organizovat tak, aby se s dítětem pokud možno něco dělo. Je-li to však možné, je to významným příspěvkem k psychohygieně dítěte. Je-li vyšetření nebo zákroků několik, mají na sebe plynule navazovat. Za pobytu v čekárně samozřejmě dovolíme dítěti volný pohyb a přiměřené rozptýlení, což znamená zaujmout jeho pozornost takovými podněty, které převýší nebo aspoň oslabí napjaté očekávání věcí budoucích. V mnohých čekárnách je možno zařídit hrací koutek vybavený hračkami podobně jako v herně mateřské školy. Současně je ovšem nutné chránit dítě pohledu na nepříjemné nebo bolestivé zákroky u druhých dětí. Pozornost dětí totiž zdaleka tolik nepřitahuje ukázněné chování jednoho „hrdiny“ jako výrazná afektivní reakce dítěte, které se něčeho děsí nebo které se vzteká. Zásady správné komunikace v ordinaci 1)Pozdravení klienta 2)Představení-vizitka -oslovujeme jménem,pokud má titul,tak titulem.Nepřístupné je FAMILIÉRNOST L-lékař L-dá pokyny pacientovi(klientovi),kam se má usadit a udržuje oční kontakt. L nekomunikuje s pacientem přes PC. L by měl používat spisovný jazyk a neměl by používat latinské výrazy. Během vyšetřování nevede jiné rozhovory(telefonování). V ordinaci je jen doktor a sestra. Všechno co dělá doktor nebo sestra,musí pacientovi řádně vysvětlit a popsat. Když lékař předepisuje lék,musí pacientovi vysvětlit na co lék je a kolikrát denně ho bude užívat. Lékař se musí ptát,zda je klientovi vše jasné a rozumí tomu. Vysvětlit DG(diagnozu),vedeme rozhovor(dialog a monolog). Dát na jevo pacientovi,že ho nasloucháme. Nekritizujeme pac.,neporušujeme přísahu mlčenlivosti. Dbát na svůj zevnějšek a hygienu(vonět a mít vyžehlené věci). 11.Školní věk, členění, zvláštnosti a úskalí jednotlivých období s ohledem na řeč, city a jejich poruchy. Školní zralost Je závislá na zralosti kongnitivních funkcí, pozornosti, emoční a sociální zralosti. Souvisí se zráním nervové soustavy, koncentrace pozornosti na úkol, zvládnutí zátěže bez rychlé unavitelnosti, adaptovat se na režim školy. Motorická obratnost a jemná motorika. Zrakové a sluchové vnímání. Školní připravenost Kompetence pro zvládnutí nároků základní školy, na nichž se podílí spíše učení (sebeobsluha, pracovní návyky, poslušnost...). Hodnota a smysl vzdělávání, chování, způsob komunikace, sociální komunikace a připravenost, rozlišování rolí, normy chování. Mizí naivita a roste kritičnost. Novým zájmem je četba. Období mladšího školního věku Období od 6 ti do 11 ti let života. Nástup dítěte do školy, by se měl rovnat něčemu nepopsatelnému, dítě by se mělo do školy těšit, mělo by rádo chodit do školy. Dítě by nemělo ve škole zažít pocit neúspěchu, protože tím dochází ke snížení jeho sebevědomí. Dochází k rozvoji učební činnosti, získávání vědomostí, dovedností a návyků prostřednictvím školy. Do sociálního pole dítěte se dostává učitel. Rozvoj paměti, myšlení a úmyslné pozornosti. Mizí naivita a roste kritičnost. Novým zájmem je četba. Roste pohybová vitalita, která nemá být omezována, ale dobře organizovaně rozvíjena. Nesmí se však zapomínat na dostatečný odpočinek. Rozvíjí se city. Školní výchova a četba se významně podílejí na rozvoji citů estetických, etických, intelektuálních a vlasteneckých. Období pubescence (staršího školního věku) Období od 10ti do 15 ti let života poté začíná adolescence. Nazváno podle pubes = ochlupení. Období dospívání.Projevuje se dozráváním pohlavních orgánů a výraznými fyzickými psychickými změnami. -zdatnost v tělesných,intelektuálních a společenských dovednostech proti pocitu méně cennosti Tato pubescence je vyvolaná biologickým dozráváním jedince, kde dochází k rozvoji sekundárních pohlavních znaku, organismus je v obrovském přerodu a z toho vyplývají některé psychické problémy. Všechny výchovné problémy, které vzniknou v pubertě jsou výsledkem předchozích výchovných chyb. Charakteristika tohoto období: Změny, které budou dokončeny v pubertě - tělesný vzhled - projevy k druhým osobám - postoj k sobě samotnému Změny
1. Tělesný vzhled zvýšení tempa nárůstu dlouhých kostí, čímž dochází k narušení tělového schématu (neohrabanost). K zlepšení koordinace těla může jedinci pomoci sport. Pubescent musí vyvinout více úsilí na dosud zvládající úkony, snáze se unaví, může dojít i k přetížení organismu. Zvláště dívky mohou v tomto období neúměrně přibývat na váze. 2. Postoj k dospělým Nápadné změny nálad, emoční nestabilita, nestálost, jedinec se často vzteká, propadá sebelítosti (spojena s tělesnou schránkou a problémy s motorikou v důsledku rychlého růstu). Období hledání sebe sama. Dospělí přestává být pro děti autoritou. Tendence zaujmout rovnocenný postoj k dospělému. Pracuje s pojmy jako je pravda, krása, spravedlnost – chápe jejich obsah. 3. postoj k sobě samotnému Zvyšuje se zaměřenost na sebe sama. Dochází k vymaňování jedince z primární skupiny (rodina), začleňuje se do skupiny svých vrstevníků, dá spíše na jejich hodnocení. Autoritou se stávají jeho vrstevníci, ne rodiče a učitelé. V nové skupině hledá své místo. Důsledek: na sobě vidí spíše nedostatky. Hranice
pohlavní dozrávání → ukončení, pohlavní zralosti Tělesný vývoj růst ukončen u dívek kolem 15 roku u chlapců kolem 18 roku Sekundární pohlavní znaky Dívky první signály kolem 9-10 roku zvětšování prsou rozšiřování pánevní kostí ochlupení nárůst tukové tkáně výška ↑ 12-13: 1. menstruace 14-15: zaoblení tvarů Chlapci 11-12: ochlupení vzrůst vnějších pohlavních orgánů vzrůst hrtanu mutace (až o oktávu) 15-16: zrání pohlavních buněk V souvislosti s touto přeměnou dochází v chování k fázi flirtování - v podobě oboustranného vztahu (zájmu) - vnější vzhled je nejdůležitější - stadium romantických lásek - nejedná se o tělesné kontakty - objektem zájmu je osoba dosažitelná - hranice prvního sexuální zkušenosti se snižuje Řeč rozšiřuje se slovník tendence vytváření vlastních slov (odlišit se tak od dospělých) pubescenti si vytvářejí vlastní slovník mezi sebou Písemné výtvory větší potřeba košatějších výtvorů City
promítají se sem biologické změny - první lásky → vliv na city (hlavně na projevy) afekt – reaguje nepřiměřeně na podnět afekt – netečnost výkyvy v citových projevech (citová labilita) obsahem citů je většinou nelibost Jedním z hlavních úskalí a nebezpečí v tomto období jsou častější pokusy o sebevraždu v důsledku dlouhodobých období v záporném hodnocení. V této době se od dospělého očekává, že budou zvýrazněny jeho přednosti.
12. Adolescence a dospělost – formování charakterových vlastností a cílů. Psychologická pomoc v souvislosti s mimořádnými údálostmi. Adolescence Období adolescence (dospívání) zahrnuje věk od 15 let do 20-22 let. Ačkoli po právní stránce se člověk stává dospělým, a tím za sebe plně právně odpovědným již v 18 letech, v oblasti psychické a sociální ekonomické je tomu o něco později.Hlavním úkolem tohoto období je příprava na budoucí povolání, dozrávání v samostatnou, vyspělou, na rodičích nezávislou osobnost. V průběhu adolescence se ještě mírně mění vzhled postavy. Dívky bývají často velmi nespokojeny se svým vzhledem. Chlapci zvyšují svojí fyzickou zdatnost, cvičí v posilovně a volí si sporty ovlivňující dokonalost postavy.Snaha vypadat co nejlépe je dotvářena líčením a oblékáním. V období dospívání stále ještě převládá emoční labilita, sklon k velkému nadšení pro nějakou novou věc či činnost, snaha řešit vše ihned, bez odkladu, velmi radikálně. Dobrá záměr často ztroskotá na nedostatku zkušeností ale rady starších jsou obvykle přijímány jen velmi neochotně. Ještě větší význam než v předchozím období má příslušnost k partě. Dospívající se často s názory party zcela ztotožňují, někdy nemá odvahu skupinu opustit ani tehdy, když s činností, kterou parta provozuje, přestává souhlasit.zpravidla až koncem období adolescence si jedinec uvědomuje svojí vlastní identitu a dříve či později se s takovou skupinou rozchází. Dospívající dávají přednost poslechu hlasité hudby, hodně času věnují povídání s přáteli, někdy i na úkor plnění školních povinností.Zájmy jsou oproti školnímu věku zmenšeny. Někteří rádi cestují a často je to silnou motivací ke studiu cizích jazyků. Mnozí intenzivně sportují. Postupně ustupují od nekompromisního prosazování svých názorů, učí se naslouchat druhým, přijímat jejich argumenty, utvářet se vlastní názor a tento názor obhájit. Mladí lidé hledají smysl života, jsou ještě snadno ovlivnitelní a mohou nekriticky podlehnout vlivu některých náboženských sekt či politických skupin. Vztah k rodičům se poněkud uklidňuje, zlepšuje, dospívající si prosadil v rodině svá práva, dosáhl určité volnosti a nemívá již tak často konflikty s rodiči.rodiče miluje, ale stále je posuzuje velmi kriticky.kritizuje pomlouvání druhých, hádky, častou nespokojenost, zastaralé názory na život, nemodernost atd.Špatně snáší, nemůže-li se s rodiči poradit, pohovořit s nimi o svých problémech, názorech, chce se podílet na zásadních rozhodováních v rodině, chce vyslovit svůj názor. V adolescenci často ještě trvá silné přátelství s partnerem stejného pohlaví, ale stále více jsou vyhledávány styky s opačným pohlavím.dospívající se rychle zamiluje, silně se citově váže na zvoleného partnera, vidí ho ale nekriticky, idealizuje si ho.vyžaduje od partnera stejný bezmezný obdiv a stejnou citovou vazbu. Z počátku tyto vztahy nemají dlouhého trvání, brzy jsou vystřídány mnohým vzplanutím. Adolescenti ještě nejsou dosti zralí k tomu, aby byli skutečnou oporou druhému, aby akceptovali jeho odlišnosti, názory, způsoby chování. V tomto období dochází také k prvním sexuálním zkušenostem, někdy i k nežádoucímu těhotenství.Na rodičovství není dospívající připraven, jen málokdy je schopen tuto roli dobře zvládnout. Dítě je pro něj příliš velkou zátěží, brání mu v zájmových činnostech, studiu, profesní kariéře. Adolescent se také setkává s náročnými situacemi – rozchod rodičů, s jejich chorobami, s úmrtím, neúspěchy v podnikání rodičů, s nezaměstnaností. Obtížně se vyrovnává s přetvářkou, s rozpory v morálce. Od romantického období přechází k reálnému vnímání světa. Rozumové schopnosti jsou již dobře rozvinuty. Stále se zlepšuje a zdokonaluje paměť, převládá logické zapamatování. Adolescent již umí reálněji posuzovat své klady, nedostatky, dovednosti, schopnosti, a proto se rozhoduje méně ukvapeně. Opakovaným řešením osobních problémů i věcích politických, všeobecných si adolescent utváří určitý osobní postoj k daným záležitostem, ujasňuje si svůj názor na ně. Učí se tím i vhodnému společenskému chování, osobní samostatnosti a nezávislosti. Časná dospělost Mladý dospělý člověk (ve věku přibližně 20-30 let) je optimistický, plný elánu, prosazuje tvrdě svoje názory, věří, že všechny problémy zvládne a vyřeší. Je převážně zdravý, silný, aktivní, společenský. Nastupuje do zaměstnání, začíná být ekonomicky soběstačný. Zda se chová opravdu dospěle, lze zhodnotit podle následujících deseti znaků dospělosti:
Zdravotní stav a pracovní výkonnost bývá v tomto věkovém období velmi dobrá. Dochází spíše k úrazům než k nemocem. K tomuto období patří sexuální život,hledání budoucího partnera, milostný vztah. Dochází k úplnému odpoutání od původní rodiny. Dnes mnozí mladí lidé spolu bydlí, aniž by uzavírali manželství. Přejí se plánovitě stát se rodiči. Narozením dítěte vzniká rodina, rodiče nacházejí nový smysl života, vidí v dítěti pokračování vlastního rodu, otcovstvím či mateřstvím se zvyšuje jejich společenská hodnota. Děti přinášejí rodičům mnoho radostí, ale i starostí a konfliktů. V tomto období také dochází k prvním manželským krizím. Manžele zjišťují,že manželství je náročné na toleranci, odpovědnost, péči o děti, vyžaduje mnoho času a fyzických sil, bývají problémy finanční. Postupně se s dozráváním osobnosti učí partneři vzájemné toleranci a vztahy v rodině se zlepšují, ale ne vždy se podaří krizi překonat, někdy se rodina rozpadá a dochází k rozvodu. Střední a pozdní dospělost Po 30 roce věku mluvíme již o střední dospělosti, upevňuje se role dospělého, který je stále ještě aktivní, plný síly, schopný se stále učit a rozvíjet se. Většina žen již uzavřela manželství a porodila děti. Matka se věnuje více výchově dětí než profesní kariéře, pokud se snaží zvládnou obojí dokonale, bývá vyčerpána a často nespokojena se situací. Muž se věnuje především ekonomickému zabezpečení rodiny a při dobrých partnerských vztazích se snaží pomáhat v domácnosti i při výchově dětí. Přítomnost obou rodičů má velký význam pro výchovu a pro rozvoj osobnosti dětí, rodiče jsou pro ně vzorem partnerského chování, v rodině se dítě učí různým způsobům řešení problémů a konfliktů, učí se žít se sourozenci, zkušeností s rodinného života později využívá při zakládání vlastní rodiny. Pokud první manželství ztroskotalo, dochází v tomto období k uzavření dalšího sňatku. Má-li nový partner již děti z prvního manželství, případně se z druhého manželství ještě další dítě narodí, vzniká již dosti komplikovaná situace (moje děti, tvoje děti, naše děti), kterou je velmi obtížné zvládat bezkonfliktně, vyžaduje to již zralé osobnosti. Ale i přes tyto náročné vztahy bývají druhá manželství klidnější a trvalejší. Dochází ale i ke konfliktům mezi rodiči a názorem na výchovu dětí. Ke konci období, po čtyřicítce, začíná organismus stárnout, což více zaskočí ženy( vrásky, menší pružnost kůže, kloubů a celého těla). Muž se ohlíží za svým dosavadním životem a zjišťuje, čeho všeho dosáhl a nedosáhl. Střízlivě a reálně uvažuje o dalším životě. Muž i žena v tomto období mohou být nespokojeni s tím, co dosud vykonali, mohou mít pocit, že mnohé zmeškali a někdy prožívají v tomto období krizi středního věku. Nespokojenost v zaměstnání, v partnerských vztazích, nesplnění očekávaných ambicí, výchovné potíže s dospívajícími dětmi, náročná ekonomická situace to vše je velmi tíživé a krizi prohlubuje. Je potřeba hledat nové zájmy, plánovat život v nejbližších obdobích. Přecházíme do dalšího věkového období, pozdní dospělosti, která zahrnuje přibližně věk od 45 do 65 let. Celé období je charakterizováno pozvolným poklesem výkonnosti, které v zaměstnání, ale mnohdy bývá vyváženo předchozí zkušeností, odborností. Mnoho dospělých přebírá péči o svoje stárnoucí rodiče (potřebují pomoc při větším úklidu, při nákupu, v domácnosti, v osobní hygieně). Někdy stojí dospělý před těžkým rozhodnutím, zda bydlet s rodiči pohromadě vzhledem k jejich zdravotnímu stavu nebo umístit rodiče do pečovatelského zařízení či domova důchodců. V tomto období se již projevují větší či menší zdravotní potíže, přicházejí akutní i chronická onemocnění. U žen menopauza (pocení, změny tělesných proporcí). Děti v rodině v tomto období převážně dospívají a odcházejí z domova zakládají vlastní rodiny. Odchod posledního dítěte znamená, že rodiče zůstanou sami, mají pocit, že je v bytě prázdno – „ prázdné hnízdo“. Kompenzací této situace může být radost z vnoučat, se kterými přichází mnoho nových radostí. Prarodiče ve styku s nimi prožívají mnohé, na co u vlastních dětí neměli čas, předávají jim své zkušenosti, svá moudra, hýčkají je, rozmazlují je, učí trpělivosti, toleranci, rozvážnému jednání. Ve vnoučatech vidí i další pokračování rodu. Závěrem tohoto období je třeba se připravit na odchod do důchodu. Je vhodné již řadu let před tímto okamžikem hledat zájmové činnosti, které bude možné realizovat ve vyšším věku i při menších finančních příjmech. Není-li program připraven, může být prožívání období důchodu velmi smutné, prázdné.
13. Stárnutí a stáří, smrt, eutanazie a hospic – závažná psychologická, filosofická a etická problematika Stárnutí- presenium Člověk začíná stárnout přibližně od 65- 70 roku života. Je to proces kdy organismus stárne jak biologicky tak psychicky. Toto období se označuje mezi středním věkem a stářím. Člověku ubývají fyzické síly a dobře využívá životní zkušenosti. Projevy stárnutí: -degenerativní změny v organismu -prodlužovaní regenerace v organismu -změny držení těla- snižuje se výška -kosti se odvápňují- ztenčují- vyšší riziko zlomenin -změny na kůži- kůže je vysušená, může se i loupat, vrásky -kardiovaskulární aparát- síla srdečního svalu- ubývání svaloviny -zhoršuje se účinnost jednotlivých analyzátorů- zhoršuje se zrak i sluch, změny chuti a čichu -reprodukční schopnost paměti a její kapacita se snižuje -snižuje se rychlost myšlení -klesá schopnost učit se -pokles životní aktivity -oslabení citové sebekontroly- člověk může být citově labilní tzn- rozkolísanost, deprese, vznětlivost ( dříve potlačováno) -změny hodnotové organizace- na prvním místě je např. zdraví, odpočinek, snižuje se vazba na práci, snižuje se oblast zájmů apod. -rozvoj staropaměti- vynořují se vzpomínky tzn. Znovuvybavování Stáří- sénium Stáří začíná u člověka přibližně od 70 let a výše. -Začínají involuční změny -snižuje se vštěpování do paměti -snižuje se pružnost, kritičnost, objektivita myšlení -změny v sociálním cítění- začíná se projevovat egocentrismus tzn. V jednání a myšlení člověk upírá pozornost na vlastní osobu -do popředí jdou tělesné city- uspokojení, neuspokojení -sebeovládání se zmenšuje -nerozhodnost -chybí sociální a psychická odezva- stupňuje se pocit osamělosti -stavy zmatenosti a neklidu -poruchy vnímání- halucinace, senilní psychózy, později postihuje celou osobnost -když zemře partner znamená to pro tu osobu nejvyšší stres, řada lidí se stáhne do sebe, může i rezignovat, může i brzy zemřít reakce na stárnutí a stáří: - nedá se odvrátit je třeba je přijmout - reakce na stárnutí a stáří je u každého jiná - člověka mohou hodně ovlivnit vzory v rodině a postoj, nejvíce ovlivní ti nejbližší Smrt Definice smrti není vůbec jednoduchá. Jednak proto, že slovo smrt je velmi široký pojem a také proto že smrtí je několik druhů. Mezi ty nejznámější patří smrt biologická a klinická, ale existuje také zdánlivá, sociální, psychická a další. Všeobecně se nauka o smrti nazývá THANATOLOGIE. Smrt je biologicky daný fakt. Je definována například jako nezvratná zástava celovztažného uspořádání organismu či jako invertibilní zástava všech funkcí organismu. Smrt je skok i proces a souvisí úzce se stavem tří hlavních orgánů, šerými jsou srdce, plíce a mozek a které se dříve označovaly jako tzv. atria morfia- brány smrti. Zdánlivá smrt zdánlivá smrt bývá také označována jako vita minima. Z tohoto pojmenování můžeme částečně vyvodit, že se jedná o stav, kdy jsou tělesné funkce potlačeny na minimum a nejsou běžným způsobem zjistitelné. K takovým případům například patří stavy po úrazu bleskem, elektrickým proudem nebo stavy po tonutí. Klinická smrt Zástavou dýchání a krevního oběhu přechází organismus do stavu, který nazýváme klinická smrt a který trvá 5 až 6 minut. V této době nesmí být organismus považován za mrtvý, neboť může být za určitých podmínek oživen. Většinou však dochází k odumírání jiných tkání buněk z nedostatku kyslíku. Biologická smrt V době kdy ještě trvá vita minima, tedy ve stavu, kdy jsou životní funkce potlačeny na minimum, nastává samovolně skok- ustává srdeční činnost a dýchání, nastupuje klinická smrt, a pokud nedojde k resuscitaci a pokusům o oživení, přechází organismus po určité době v konečné stádium- biologickou smrt. Poté následuje tvorba posmrtných změn, které jsou nepochybnými znaky smrti. Sociální smrt Tímto termínem se označují stavy, kdy člověk fyzicky ještě žije, ale je odtržen a vyvázán od všeho lidského, z mezilidských vztahů a není možné vrátit se zpět do společnosti. Sociální smrt může nastal i u zdravého člověka. Psychická smrt Rozumí se tím intenzivně prožívaná beznaděj, zoufalství, celková rezignace na život. Tento stav nepochybně napomáhá vstupu smrti fyzické, biologické. Psychická smrt však ne vždy úzce souvisí se stavy před blíží se smrtí ale může nastat i u lidí fyzicky zdravých a vést například k sebevraždě. Mozková smrt Z důvodu odebírání tkání pro účel transplantace je velice důležité určit smrt mozku. Pokud totiž nenastane situace, kdy je za pomoci přístrojů umírajícímu stále umožněno dýchání a srdeční činnost, může dojít bez důkazu smrti mozku k odebírání tkáně nebo orgánu. Pokud je člověk v hlubokém bezvědomí, svaly nevykazují žádné napětí, žádné reakce na podněty nad prvním obratlem ( souvisí s nervovou soustavou) a vymezení spontánního dýchání znamená to, že došlo k mozkové smrti a může dojít k odebírání tkání k transplantaci. Eutanázie ve spojitosti s problémy souvisejícími se smrtí se v poslední době stále více mluví o otázce Eutanázie. Tento čin bývá vysvětlován jako snadná, krásná smrt, ukončení života těžce nemocného, trpícího nesnesitelnými bolestmi, a to na jeho výslovné přání. V letošním roce uzákonily po dlouhých dohadech tuto tzv. smrt z milosrdenství dva státy – Nizozemí a Belgie. Na druhé straně ji naprosto odmítá např. Polsko, Španělsko a Česká republika. Existují ale i státy, kde je sice eutanázie ilegální, ale mlčky trpěná. Takovým případem je například Švýcarsko. Možnost tzv. důstojného odchodu využívají pacienti s rakovinou, Parkinsonovou nemocí, poraněním páteře, AIDS apod. Eutanázie se pouze umožňuje formou částečné sebevraždy, kdy pacient sám podepíše souhlas se smrtí a sám vypije smrtící tekutinu nebo pokud není schopný je mu vpravena intravenozně. Eutanazie má i řadu problému a nesrovnalostí např. hranice snesitelnosti bolesti je u každého individuální a posouzení stavu není jednoduché. Byli mnohé případy, kdy se pacient, potencionální žadatel o eutanazii uzdravil z velmi pokročilého stavu těžké nemoci. Hospic Hospice je specializované zařízení, poskytující tzv. paliativní péči zaměřenou na úlevu od bolesti, kterou postupující nemoc přináší, na rozdíl od standardní lékařské ( kurativní) péče zaměřené na léčbu. Předtím než se těžce nemocný člověk dostane do hospice, byli vyčerpány všechny ostatní možnosti léčby. Hospic je určen pro terminálně nemocné. Neslibuje uzdravení, ale také nebere naději. Předtím než se nemocný dostane do hospice, měl by být o svém stavu informován. Myšlenka hospice vychází z úcty k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti a z jeho potřeb- biologických, psychologických, sociálních a duchovních. Kromě zdravotního personálu je v hospici také přítomen sociální pracovník, psycholog a teolog. Úkolem hospice je pomáhat a sloužit. Nedává si za cíl odstranit utrpení. Hospic respektuje smrt jako nedílnou a přirozenou součástí života. Hospicová péče se rozděluje do 3 forem: -Domácí hospicová péče - Stacionáře- denní pobyty- pacient je v tomto případě přijat ráno a odpoledne, nebo večer se vrací domů. - Lůžková hospicová péče- je aktuální zejména tehdy, když předchozí dvě formy nestačí, nebo nejsou k dispozici. Hospic nemocnému garantuje že: -nebude trpět nesnesitelnou bolestí -vždy bude respektována jeho lidská důstojnost - v posledních chvílích nezůstane osamocen v hospici mohou pracovat lidé, kteří mají skutečně a bezvýhradně rádi lidi. Současně jsou to lidé, kteří jsou vyrovnání se svou konečností, smrtelností. Důležitou částí hospice jsou i dobrovolníci.
5. Myšlení, myšlenkové operace a jejich poruchy Profesionální chování ZA Myšlení Myšlení je psychický proces, kterým zprostředkovaně poznáváme obecné a podstatné vlastnosti předmětů a jevů a vztahy mezi nimi. -Myšlení se rozvíjí od raného dětství-při hře, -Při styku dítěte s dospělými -Prostředím, kterého obklopuje Dítě si hraje s různými hračkami a předměty a spojuje je se slovním označením, jak je slyší od dospělých, to je lžička, to je míč, tady máš nos apod. Slovní označení vyvolává názornou představu a zároveň označuje pojem. -Pojem je obecná představa, jejíž obsah je určen souhrnem podstatných znaků daných osob,věcí,dějů a jevů. -Pojem se vyjadřuje slovem nebo skupinou slov (nákladní loď, Česká rep., střední zdravotnická škola…). Pojmy jsou základní formou myšlení v pojmech myslíme stále, i když si to neuvědomujeme! MYŠLENKOVÉ OPERACE Myšlení je velmi složitý proces, při němž probíhá řada dílčích procesů, myšlenkových operací. Používá se řazení,třídění,srovnávání,analýza,syntéza,abstrakce,konkretizace,zobecnění. Řazení a Třídění a Srovnávání -děti řadí kostky od největších po nejmenší,třídí je podle velikosti ,barvy,tvaru,dítě rozlišuje a srovnává,která kostka,která kostka je větší a která je menší Analýza a Syntéza -oddělení jedné vlastnosti od jiných (velikost,barva,způsob užití, třeba řazení léků do lékárny), A syntéza, tak to je opačný proces-spojení částí v celek. Abstrakce (z lat.slova abstrahere-odtahovat) -je to hledání a nacházení podstatných vlastností předmětů a vztahů mezi nimi. Abstrakcí ponecháváme stranou ty znaky jevů, které jsou pro situaci, kterou řešíme, méně důležité nebo dokonce nepodstatné Konkretizace Je opačná operace, než abstrakce-poznáváme to, co je pro daný jev jedinečné. Přecházíme od něčeho abstraktního ke konkrétnímu. Konkretizací přecházíme od velmi obecných pojmů k pojmům, které jsou jim podřízené až k názorné představě. Např:živý organismus-obratlovec-savec-býložravec-králík. Zobecnění Tj. k vytknutí znaku, který je společný celé skupině jevů. ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ Řešíme je pomocí myšlenkových operací!!! S využitím :vnímání,paměti ,fantazie,představ,vědomostí, dovedností, Někdy řešíme problémy pod vlivem citů a to nepřináší žádoucí účinky!!
6. Temperamet, motivace, potřeby a zájmy. Adaptace nemocného na nemoc a hospitalizaci. Temperament Temperament jsou dynamické vlastnosti osobnosti, které se souhrnně nazývají temperament. Je to soubor vrozených vlastností projevujících se způsobem reagování, chování a prožívání. Temperament je spjat se vzrušivostí – tj. mírou odpovědi organismu na různé podněty a zároveň je to tendence organismu měnit nálady. Lidé se navzájem liší nejen obsahem svého duševního života (tj. vnímáním, pamatováním, myšlením, zájmy), ale i formou - reakcemi na podněty. Temperament tedy určuje dynamiku celého prožívání a chování osobnosti. Dynamika prožívání Dynamika prožívání je tempo průběhu a střídání psychických procesů, stavů, činností a jednání a jejich intenzitou. Prožívání se liší:
Lidé si odedávna všímali, že lidé reagují různě na určité podněty, a tak vznikaly snahy jedince vměstnat do určitého typu. Vznikly 4 slavné typologie. Hippokratova typologie temperamentu Hippokrates (asi 460 - 370 př. n. l.) byl lékař starověkého Řecka pokládaný za otce lékařství. Jeho spisy Corpus Hippocraticum se staly základem středověkého lékařství. Přisuzuje se mu autorství lékařské přísahy – tzv. Hippokratova přísaha. Hippokrates naivně hovořil o 4 tělesných šťávách, jejichž poměr určuje reakce na okolí. sangvinik (krev) - vyznačuje se především přiměřenou reaktivitou; na slabé podněty reaguje slabě, na silné silně; dominuje u něho reakce typu „slaměný oheň“ tj. rychlé doznívání zážitku a rychlé změny zaměření; je přizpůsobivý, emočně vyrovnaný, ale poněkud nestálý a lehkovážný, vesele laděný, optimistický, jeho prožitky jsou spíše mělké a stejně tak i jeho city - emočně stabilní extrovert flegmatik (sliz; hlen) - je emočně celkem vyrovnaný, navenek se jeví jako lhostejný, vzrušují ho jen velmi silné podněty, vykazuje stálost a vcelku spokojenost, klid až a chladnokrevnost či apatii; hlubší vztahy má jen k vybraným osobám; je spíše pasivní a bez velkých životních ambicí a požadavků, nemá rád změny a pohybově je spíše úsporný - emočně stabilní introvert melancholik (černá žluč) - vyznačuje se hlubokými prožitky a spíše smutným laděním, pesimismem a strachem z budoucnosti; život je pro něj často obtížný, usiluje o klid a nesnáší vypjaté situace, vzruchy, hlučnost, jeho city jsou trvalé, ale jejich intenzita se neprojevuje navenek, žije spíše vnitřně; obtížně navazuje kontakty, vztahy, které naváže, jsou trvalé a hluboké - emočně labilní introvert. cholerik (žluč) - je silně vzrušivý, má sklon k výbuchům hněvu a k agresi, těžko se ovládá a reaguje často impulzivně, nerozvážně, má sklon „prorážet hlavou zeď“, je netrpělivý, panovačný, vyžaduje často od jiných ústupky, je egocentrický, soužití s ním je obtížné; emočně je labilní, city jsou u něho vyvolány snadno, navenek reaguje rychle, silně, často bez zábran - emočně labilní extrovert. Typologie Carla Gustava Junga C.G.Jung položil základy dělení temperamentu v závislosti na přístupu k okolnímu světu. introvert - člověk žijící především svým vnitřním životem, avšak velmi vnímavý ke svému okolí, přemýšlivý, empatický pozorovatel, rozvážný ve svém jednání a opatrný ve svých citech, sklony k mlčenlivosti v případě neexistence relevantního tématu, preferuje nepřímou komunikaci (e-maily, dopisy, SMS) před hovorem. Ve společnosti preferuje menší skupinky (méně než 5-10 osob) introvertních lidí. V případě nutnosti je po určitou dobu schopen se chovat extrovertně. extrovert - člověk žijící navenek - povrchní a spontánní => snadno komunikuje a dokáže zahajovat a udržovat i hovor „o ničem“, jedná rozhodně a rychle až zbrkle, po citové stránce je velmi otevřený ale jeho city jsou taktéž povrchní a je méně vnímavý ke svému okolí. Ke spokojenosti potřebuje být v centru dění, nejlépe i pozornosti, tudíž se rád objevuje na akcích s větším množstvím lidí. Často rozšířeným mýtem je tvrzení, že introvertní osobnost je nevšímavá vůči svému okolí a naopak extravertní velmi všímavá. Ve skutečnosti je to však obráceně - extrovertní osobnost je sice schopna vjemy ze svého okolí vnímat ve velkém množství, ale méně intenzivně… Poměr introvertů a extrovertů v populaci je přibližně 1:3 Typologie Ernsta Kretschmera Vychází ze vztahu mezi tělesnou konstitucí a temperamentem, navazujíce na Hippokratovu konstituční typologii. Podle určitých rysů těla vypracoval typologii osobností a nemocí, které tyto osobnosti ohrožují:
Tato typologie byla později zpochybněna. Motivace vyjadřuje souhrn všech skutečností, které podporují nebo tlumí jedince, aby něco konal či nekonal - je to příčina pohybu, aktivity - pomáhá nám splnit nějaký cíl Motivy - jsou vnitřní hybné síly jednání a chování člověka - motivem je to,co je bezprostřední příčinou, pohnutkou činnosti nebo jednání - motivy jsou všechno,co podnítí člověka k tělesné nebo psychické aktivitě - je to energetizující.dynamizující činitel Motivy činnosti - vycházejí z nitra člověka, nazýváme je Impulsy (např. nedívat se dál na TV) - jestliže motivy vycházejí z prostředí člověka, nazýváme je Incentivv - jsou to například úkoly, které - vyšší motivy se objevují pouze když uspokojíme nižší motivy (biologické potřeby) Homeostáza a motivace · základním principem motivace je princip homeostázy (adaptace) · přirozeným stavem organismu je klid - vnitřní i vnější rovnováha s vnějším prostředím - jakýkoliv motiv tuto rovnováhu narušuje · princip homeostázy se vztahuje také na osobnost, protože v sobě zahrnuje i rovnováhu se sociálním prostředím, rodinou, společností a prací Hodnotová orientace a motivace - při motivovaném chování vzniká tzv. hodnotová orientace,tj. jedinec v této fázi posuzuje a hodnotí všechny podněty - tyto hodnoty se mohou značně lišit od běžných hodnot (výrok žíznivého člověka - dal bych i 100 korun za sklenici vody) Motivace a léčení nemocných - negativní motivy – oslabujeme POTŘEBY - CHARAKTERISTIKA ČLOVĚKA Člověk je biologický společenský tvor - třída homo sapiens - plní určitou společenskou roli (maminka) a má určitou - osobnost - tím označujeme každého člověka,všechny lidi, z psychologického hlediska je člověk něčím vyjímečný,jedinečný, neopakovatelný – je individuem - potřeby - aktivačně motivační činitel - je to stav nadbytku nebo nedostatku - člověk je bio-psycho-sociální jednotka - biologické potřeby - primární potřeby - psychické a sociální potřeby - sekundární 1) biologické potřeby-teplo,spánek, jídlo,hygiena,dýchání 2) psychické: a) psychické - láska,důvěra,porozumění,bezpečí b) kulturní - vzdělání,poslech hudby.potřeba 3) sociální – komunikace,dotek,pochvala neuspokojení potřeb: 1) Frustrace - je stav, kdy dochází ke krátkodobému neuspokojení nějaké potřeby 2) Deprivace - dlouhodobé neuspokojení potřeb, cítí, že něco nemá v pořádku (úraz) POTŘEBY NEMOCNÉHO ČLOVĚKA - vymezují se jako stav nedostatku nebo nadbytku něčeho, tj. stav jedince se odchyluje od normálu - jsou potřeby vrozené, biologické -jejich nutnost se pro člověka liší charakterem a těžkostí choroby - základní jsou přítomny vždy - vzduch, jídlo, tekutiny, vyprazdňování,ale někdy nemohou být - nemoc ho ovlivňuje - např potřeba potravy ovlivněna nechutenstvím, anorexií, bulímií,nebo těžkým stavem Potřeba vyměšování -je přítomna.ale někdy ji člověk nemůže vždy ovládat,je ovlivněna i místem,kde ji člověk vykonává, potřeba spánku a odpočinku - závisí na stavu pac.věku - staří lidé trpí často nespavostí, a charakteru odd. - pacienty bychom měli dávat na pokoj tak,aby se vzájemně nerušili - těžká a bolestivá onem.ocnění - - sledovat spánek, regulovat nežádoucí vlivy - světlo, hluk Potřeba pohybu,aktivity a změny polohy - je ovlivněna skoro vždy,velice záleží na druhu onemocnění - zlomeniny,operační Potřeba sexuální - nemůže být u nem. člověka v nemocnici uspokojena,její dlouhodobé neuspokojení může mít vliv na Musíme myslet na potřeby světla, čistoty,tepla Potřeba rodičovská - více ovlivňuje ženy - mají strach,co se děje doma Potřeby komunikace,lásky,společenského styku.uznání,pochvaly - komunikovat s pacienty,chválit je,snažit se umožnit návštěvy v kteroukoliv dobu ZÁJMY,CHARAKTERISTIKA,VÝZNAM ZÁJMŮ PRO ROZVOJ OSOBNOSTÍ - trvalé úsilí člověka zabývat se předměty, činnostmi, které jsou pro něj poutavé, ať už z hlediska poznávacího nebo citového - charakterizuje vztah k předmětům a činnostem - téměř každý člověk má nějaké zájmy Druhy zájmů: - předmětem zájmu je to,s čím člověk přichází do styku a) materiální - se projevují úsilím získávat materiální hodnoty (sbírání známek) b) společenské - projevují se ve společenské organizační činnosti,v různých politických, společenských c) duchovni (kulturní) - divadlo.kino... - tzv. společensko-vědní = zájem o dějepis, jazyky - dále - přírodovědné.technické.sportovní, estetické Vlastnosti zájmů; a) šíře = mnohostrannost b) hloubka = jak oč se o to zajímá (koníček.záliba) c) stálost = krátkodobé.dlouhodobé, přechodné d) účinnost = do jaké míry je člověk schopen pro ten zájem něco udělat Význam zájmů: - představují významnou charakteristiku osobnosti, určují zejména její rovnoměrnost a motivaci - lidé se v zájmech liší, v průběhu života se mění - zdokonalují vědomosti a dovednosti člověka - jednou z funkce zájmů je poskytovat člověku uvolnění,aktivní odpočinek,zábavu Záliba = vyhraněný,často ústřední zájem - svou podstatou je zájem silným aktivně motivačním činitelem - zájem se projevuje: 1) úsilím o aktivní styk s předmětem zájmu 2) úsilím co nejdéle poznat a ovládat předmět zájmu 3) kladným citovým zabarvením činnosti spojené se zájmem Reakce člověka na nemocniční prostředí – hospitalizaci: odloučení ze známého prostředí, nemocnice je nedostatečně podnětné prostředí.Zejména při dlouhodobé hospitalizaci ovlivňuje psychickou i somatickou stránku osobnosti. Mohou nastat komplikace zdravotního stavu. Spouštěcím mechanizmem je dlouhodobá hospitalizace, vyčerpávají se obranné mechanismy - často u dětí a starších klientů (malé děti a hospitalizované bez rodičů). Obranné reakce: Regrese - návrat do "dětství",i u větších dětí, ale i u dospělých Apatie – netečnost, nemá zájem o okolí Deprese - spojena i s pláčem, odmítání jídla Stereotypní pohyby - (např. děti v kojeneckých ústavech) Negativismus - aktivní - dělá opak toho co se mu řekne - naschvál pasivní - nedělá vůbec nic - když se nepodají léky, sám si je nevezme, nedělá naschvály, ale nepomáhá Prevence: - hospitalizace pouze v závažných případech - zkracování doby hospitalizace zvláště u malých dětí a starších lidí - pokud lze tak hospitalizovat děti s rodinnými příslušníky - dodržovat kontakt s rodinou - dodržování rituálů (čtení před spaním apod.) - základem je celková péče - nejen o choroby ale i psychologická
7. Charakter, vůle, postoje a hodnotové orientace. Týrání, zneužívání a domácí násilí. Charakter
Je souhrn psychických vlastností osobnosti, které člověk získal učením, zkušenostmi a výchovou ve společnosti, v níž vyrůstal. Vtiskuje ráz veškerému chování a jednání člověka. Projevuje se v jeho vztazích k lidem,ke všemu živému, ke společnosti, v postojích, názorech, cílech a zájmech. Celkové chování člověka se vyznačuje určitými vlastnostmi- rysy. Ty mohou být bud pozitivní nebo negativní.
1) vyjadřuje individuální zvláštnosti člověka
2) vyjadřuje pohotovost člověka jednat podle určitých etických principů
Někdy označován jako emoční inteligence, znalost vlastních emocí, jejich zvládání, možnost sám sebe motivovat, vnímání emocí ostatních, schopnost mezilidských vztahů, svědomí, systém morální kontroly… Někteří psychologové ji vzhledem k úspěšnosti v životě staví na úroveň obecné inteligence. S charakterem velice úzce souvisí svědomí, které plní při narušení morálních hodnot člověka funkci alarmu. Pokud ovšem člověk jedná ve shodě se svými morálními zásadami, díky svědomí mu jeho činy přináší uspokojení. Podle charakteru se člověk rozhoduje mezi různými cíly a zpravidla vybírá ten, který je nejbližší jeho hodnotám. Přesto rozhodnutí není vždy jednoduché, protože se v jedinci vyskytne tzv. vnitřní konflikt. Jedinec může váhat mezi dvěma pozitivními cíly, dvěma negativními cíli nebo pozitivním a negativním cílem. -je ovlivňován, není vrozený,je dědičný Rysy charakteru
Motivy a postoje
Motivy a postoje jsou pohnutkami k jednání osobnosti. Do této skupiny je zahrnut celek vědomých a nevědomých faktorů, které psychicky ovlivňují člověka tak, že na jejich základě uskutečňuje své chování a činy. Motivace může být vzbuzena vnitřními podněty - impulsy (tím je například žízeň nebo ctižádost) nebo vnějšími podněty - incentivy, ty vycházejí z vnějšího prostředí (například zkouška). Postoje člověka k nemoci mohou být: 1. Normální: realistické, přiměřené skutečnému zdravotnímu stavu. 2. Bagatelizující: příliš optimistické (až heroické), potlačující silou vůle utrpení. 3. Repudiační: popírající nemoc, disimulující. 4. Hypochondrické (nozofobní): přehnaný strach z nemoci a přehánění její nebezpečnosti. 5. Nozofilní až účelové: vyžívající se ve výhodách daných nemocí. Tyto postoje se projevují agravací a simulací. Každý postoj má přitom svou složku racionální emoční a konativní. O některých lidech se říká, že mají pevnou vůli. Takoví lidé se vyznačují především tím že mají jasný cíl (v životě, v práci, ve sportu) a snaží se ho dosáhnout i za cenu zvýšeného úsilí a překonávání překážek. Slovo vůle označuje soubor psychických procesů a vlastností, které vedou k dosažení cílů, zvláště v situacích, kdy je třeba překonávat překážky.S pojmem vůle se pojí takové vlastnosti jako je rozhodnost, cílevědomost, iniciativa, trpělivost, vytrvalost,… . Člověk na rozdíl od zvířat si dokáže vytknout cíle a dosáhnout jej.
Úzce souvisí s motivací a emocemi. Označuje psychické procesy a vlastnosti, které zajišťují řízení činnosti a dosahování cílů (zvláště v situacích, kdy je potřeba rozhodovat mezi několika možnostmi a překonávat překážky). Člověk si dokáže vědomě vytyčovat cíle a uskutečňovat je (základní znak odlišující člověka od zvířat). Poznávací procesy člověk využívá k poznání cíle, jeho ujasnění a naplánování cesty. K rozhodování a vytrvání potřebuje motivaci a vůli. Volní jednání - charakteristika:
Volní jednání je spjato s řečí (vnější i vnitřní). Průběh volního jednání
Volní jednání se může uskutečňovat v jednodušších nebo složitějších formách.
Jednodušší forma volního jednání se uplatňuje tam, kde je jasný cíl ( který si možná jedinec sám nevybral) a jedinec si to dobře uvědomuje. (je třeba zvládnout určité učivo, musím se je naučit)
Složitější forma volního jednání má několik stádií:
Prvním stádiem je vytyčení cíle.tady není jasný a předem daný cíl, je třeba ho hledat.
Druhým stádiem je posuzování motivů, a to jak motivů, které přicházejí zvenčí (od rodičů,přátel, společnosti) tak i motivů vnitřních (proč to chci, co to přinese mě).
Třetím stádiem je rozhodnutí. Jestliže jsme vybírali mezi několika cíli a zhotovily motivy, je třeba se s konečnou platností pro jeden cíl rozhodnout.
Čtvrtým stádiem je uskutečnění dosažení cíle. V tomto stádiu má velký význam důsledná kontrola činnosti a překonávání překážek. To znamená vidět rozebrat a posoudit správné a nesprávné kroky a včas provést korekci.
Kontrola činnosti je důležitá na celé cestě k cíli ž do jeho dosažení a dokonce i po jeho dosažení.
Cvičení vůle
Vůli je možno cvičit. Je to úkol dlouhodobý, vyžaduje trpělivost. Je důležité co možná nejdříve zaujmout postoj chci.
HODNOTOVÁ ORIENTACE Viz učebnice Psychologie - posuzování podnětů z hlediska motivů - to co je pro člověka - během života se to do určité míry mění Faktory, které nejvíce ovlivňují pracovní výkon sestry:
- pracovní zatížení - náročná odborná činnost vyžadující plné soustředění - kontakt s mnoha lidmi způsobující psychickou i fyzickou zátěž Týrání O týrání
Podle odborných odhadů je v České republice týráno až čtyřicet tisíc dětí. V naprosté většině případů však není odhaleno a trvá po celé dětství dítěte, které obvykle není schopno samo se dovolat pomoci. Kolem padesáti dětí ročně u nás na následky týrání a špatného zacházení umírá. Smrtelnými následky jsou nejvíce ohroženy děti kojeneckého a batolecího věku, a to vzhledem ke své zvýšené zranitelnosti a naprosté bezbrannosti. Týrané děti často vůbec nechodí ven ani nenavštěvují žádná kolektivní zařízení. Většinou unikají i lékařskému dohledu. Zdraví a život týraného dítěte tak závisí na všímavosti okolí a včasném oznámení skutečností, které týrání nasvědčují. Nyní to již není jen povinnost morální, ale i právní, s možností trestního postihu za její zanedbání. V širším slova smyslu je za týrání považováno i hrubé zanedbání péče o dítě, pohlavní zneužívání, rozvodová traumata a rovněž tzv. systémové týrání (týrání systémem, vytvořeným na ochranu dětí - nevhodnými přístupy a špatným rozhodováním). "Týrání" z hlediska trestního zákona Za "týrání" ve smyslu trestního zákona se považuje zlé nakládání se svěřenou osobou, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které postižená osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Skutečnost, že nemluvně pociťuje jednání pachatele jako těžké příkoří, lze vyvodit např. z jeho nářku a úlekových reakcí. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání; není nutné, aby šlo o jednání soustavné ani aby vznikly následky na zdraví. V praxi se nejčastěji vyskytuje týrání fyzické, spojené prakticky vždy s týráním psychickým, přinejmenším ve smyslu obav z dalšího týrání. Není však vyloučeno ani týrání pouze psychické - zavírání do temné místnosti, deptání dítěte výhrůžkami, nadávkami, vzbuzováním strachu, výsměchem apod. Skutkové podstaty trestných činů týrání Trestní zákon rozlišuje následující dvě skutkové podstaty týkající se týrání: § 215 Týrání svěřené osoby
(1) Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více
osobách, nebo
b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu.
§ 215a
Týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě:
(1) Kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící ve společně obývaném bytě nebo domě, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
(3) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým způsobem nebo na více
osobách, nebo
b) pokračuje-li v páchání takového činu po delší dobu. Formy týrání
Nejčastější formou týrání je surové bití rukama, pěstí, opaskem, prutem, gumovou hadicí a jinými předměty, kopání, mlácení hlavou o zeď, trhání vlasů, pálení cigaretou, popálení o rozpálená kamna či jiný spotřebič, opaření, svazování, topení, dušení, prudké třesení s malým dítětem, házení s ním do postýlky či po místnosti a odpírání stravy. Za týrání se považuje i opomenutí osobní péče, k níž byl pachatel povinen, jestliže svěřená osoba nebyla vzhledem ke svému věku schopna sama se o sebe postarat - např. zanedbání hygieny dítěte s následkem těžkých opruzenin, neposkytování dostatečné a přiměřené stravy apod. Zneužívání Pohlavní zneužívání je v terminologii trestního práva : trestný čin, jehož skutková podstata spočívá ve vykonání soulože s osobou ve věku pod stanovenou hranicí nebo v jiném způsobu pohlavního zneužití takové osoby. Stejně různý pohled je na to, co se rozumí sexuálním zneužíváním resp. často užívaným pojmem pohlavní zneužívání. Pojem sexuální zneužívání je daleko širší a výstižnější pro zachycení celé škály forem působení. Pohlavní zneužívání by tedy šlo chápat jako zneužívání pouze přes pohlavní orgány (jejich osahávání, dotýkání rukou, tělem, rty, jazykem, genitály apod.) až po samotný pohlavní styk. Sexuální zneužívání však v sobě postihuje i takové formy jednání, jako je zpřístupnění pornografické literatury, verbální projevy, fotografování atd. Značnou část těchto deliktů lze označit za „dětské hry“, kdy dochází k sexuálnímu poznávání a zvídavosti. Rovněž je poměrně vysoká četnost případů, kdy se partneři pohybují kolem hranice 15 let věku, resp. kdy jeden z nich je starší a druhý mladší a kdy se již pravidelně pohlavně stýkají. Složení pachatelů těchto trestných činů je zajímavé, neboť přežívá názor, že pohlavního zneužívání se dopouštějí v zásadě pedofilové. Skutečnost je taková, že podle domácích a zahraničních výzkumů se pohlavního zneužívání v rozmezí 60-80 % dopouští osoby z nejbližšího okolí dítěte - otec, otčím, druh matky, ale i matky, prarodiče a další osoby v pokolení přímém a dále osoby bezprostředně známé poškozenému dítěti. Podle sexuologických průzkumů “praví” pedofilové nepreferují pohlavní styk, pouze se uspokojují s osaháváním a následky nebývají závažného fyzického charakteru, spíše by mohlo dojít k psychosexuálnímu narušení dalšího vývoje dítěte Známé kauzyZejména v Evropě a Severní Americe na přelomu Domácí násilí Domácí násilí je: fyzické,psychické anebo sexuální násilí mezi blízkými osobami,ke kterému dochází opakovaně v jejich soukromí a tím skrytě mimo kontrolu veřejnosti,intenzita násilných incidentů se stupňuje a vede ke ztrátě schopností včas tyto incidenty zastavit a efektivně vyřešit narušený vztah. Klíčové znaky domácího násilí: 1- Opakování a dlouhodobost-z jednoho útoku jakéhokoli charakteru,ještě nelze určit,zda jde o domácí násilí.Může to však být jeho začátek. 2- Eskalace-od urážek se stupňuje k psychickému snižování lidské důstojnosti až k fyzickým útokům a závažným trestným činům ohrožujícím zdraví a život. 3- Jasné a nezpochybnitelné rozdělení rolí osoby ohrožené a osoby násilné-domácí násilí nejsou vzájemná napadání,hádky ,rvačky,spory,kde se role osoby násilné a osoby ohrožené střídají. 4- Neveřejnost-probíhá zpravidla za zavřenými dveřmi bytu či domu,stranou společenské kontroly. Aby skutek byl domácím násilím, musí být naplněny všechny čtyři znaky! Projevy domácího násilí: • psychické násilí A nakonec jde o život .DN může končit tím ,když blízká osoba: -požaduje naprostou kontrolu nad vším co děláte -vzbuzuje ve vás obavy o život -opakovaně vám ubližuje -vyhrožuje zmrzačením ,nebo zabitím Pomoc -policie ČR -záchranka -azylová zařízení v místě -ROSA-centrum pro týrané a osamělé ženy -Bílý kruh bezpečí-poradna pro oběti trestných činů
8.Prenatální a novorozenecké období Sociální vnímání a empatie v péči o zdravé a postižené dítě. Psychika dítěte se vytváří už před narozením v období těhotenství. Pro vývoj dítěte má velký vliv způsob života těhotné ženy. Plod reaguje na citové stavy matky : stres, bolest, úzkost, radost. Objevuje se pohybová aktivita plodu a tepová frekvence. Při citových výkyvech plod reaguje nadměrnými pohyby. Podněty k plodu pronikají břišní stěnou. Vývoj plodu v těhotenství : Prenatální období Prenatální období začíná početím a končí narozením dítěte, trvá devět kalendářních měsíců (deset lunárních měsíců).Dokonalejší vyšetřovací metody v posledních letech přinesly nové poznatky o chování plodu, o jeho reakcích na nejrůznější podněty. Bylo zjištěno, že plod je brzy aktivní, pohybuje hlavičkou, trupem, rukama, je naznačeno uchopování i sací pohyby, otvírání a zavírání úst, změna výrazu ve tváři.Lze pozorovat reagování plodu na tlukot matčina srdce,na zvukové i tlakové podněty.Reaguje i na změnu polohy matky,ale i na její náladu, na stres,na bolest,na světlo, na zvuky, na životosprávu matky,plánované či neplánované těhotenství..… Plod ovlivňuje i dobu porodu a aktivně při něm pomáhá.Již v průběhu těhotenství se projevují individuální rozdíly v chování nenarozeného dítěte, některé je klidné, některé je velmi pohyblivé. Vývoj plodu je do značné míry závislý na zdravotním stavu matky, na její výživě, nepříznivě je ovlivňován nevhodnými návyky jako je kouření,alkohol, léky, drogy. Dítě se ale rodí různě zralým, různě odpovědným rodičům, ne vždy do příznivé sociální situace.Někdy není očekáváno s radostí,těhotenství je nechtěné, rodiče se v průběhu těhotenství postupně vyrovnávají s novou situací.Při krajně nepříznivém vztahu rodičů k očekávanému a narozenému dítěti bývá životní cesta takového dítěte obtížná, provázená řadou výchovných i dalších komplikací.Právě v nejútlejším věku života je odepření lásky dítěti vždy těžkým prohřeškem proti jeho potřebám a právům. Dítě již od nejútlejšího věku lásku rodičů potřebuje, nezbytně i pro jeho dobrý rozvoj .Pokud po narození z nejrůznějších důvodů nejsou vhodné podmínky pro výchovu dítěte v rodině,bývá umístěno v kojeneckém ústavu.Je v zájmu všech.aby bylo dítě co v nejkratší době umístěno v náhradní rodině,pěstounské péči, případně v adoptivní rodině. Perinatální období Jako perinatální období se označuje doba těsně před porodem, porod samotný a doba těsně po porodu Krátké období v průběhu porodu nazýváme obdobím perinatálním.Matka prožívá období porodu emočně velmi intenzivně, je zvýšeně citlivá ke všemu, co se kolem děje.Je proto nutné při péči o rodičku postupovat a jednat velice klidně a taktně.V poslední době je možno sdílet porod o otcem dítěte.Přítomnost partnera v průběhu porodu vytváří rodičce větší pocit bezpečí a jistoty,uklidňuje jí a posiluje se vzájemný a citový vztah obou partnerů.Plod je v tomto období hodně zranitelný,hlavně CNS.Dokončí-li se porod tím, že se novorozenec pokládá na břicho matky umožní se mu pohyb směrem k prsu a první přisátí, dochází k velmi silnému emočnímu zážitky matky. Shrnutí -v průběhu těhotenství si matka vytváří k nenarozenému dítěti intenzivní citový vztah,manželé se připravují na příchod dítěte -porod je silným emočním zážitkem pro oba rodiče -v prvních hodinách po porodu dochází k navázání silného emočního vztahu mezi matkou a novorozencem Novorozenecké období Prvních 6 týdnů života. Obecně
Po porodu se doporučuje pobyt matky s dítětem v jednom pokoji-tzn.systém roaming in, tak že matka může kdykoliv reagovat na chování dítěte,nakrmit ho,pečovat o ně.Těsný kontakt matky s dítětem co nejdříve po porodu má opět velký význam pro další formování jejich vzájemného emočního vztahu, který se začal utvářet již před porodem.Matka dotykem intenzivně vnímá novorozence, usmívá se,mluví na něj,hladí ho,snaží se setkat s jeho pohledem,učí se rozumět jeho reakcím,brzy rozeznává,kdy je dítě unaveno a dopřává mu klid.. Zdravý donošený novorozenec má vyvinuty základní vrozené reflexy (hledací,sací,polykací,vyměšovací,obranné,polohové,úchopové), které mu umožňují vyrovnat se s novým prostředím, ale jinak je plně odkázán na péči jiných osob.Je schopen se velmi rychle učit i prosazovat se pláčem,křikem při nepříjemných prožitcích.Dovede se ztišit při uspokojování potřeb nebo při příjemných prožitcích,kterými mohou být pohlazení,pochování,vlídný hlas apod. V novorozeneckém období je velmi důležité, aby rodiče vzájemně sladili své chování s chováním dítěte (při přebalování, koupání, krmení i při hře s ním) tzn., aby se naučili rozumět projevům libosti i nelibosti dítěte i jeho biorytmu. Vzájemná souhra mezi chováním novorozence a odpovídající reakcí pečující osoby je základem zkušeností dítěte se světem a je nezbytná pro dobrou socializaci dítěte v dalších životních obdobích. Zdravotnický asistent již v porodnici vede matku k častému kontaktu s dítětem,pobízí ji,aby se ho dotýkala,hrála si s ním,mluvila na ně. Rovněž podpora kojení má z psychologického hlediska velký význam. Pro otce dítěte je velmi důležité,aby se také co nejdříve setkal s novorozeným dítětem,pokud nebyl již přítomen porodu.Je důležité,aby měl možnost se dítěte dotýkat,pochovat je.Po návratu matku z porodnice je důležité umožnit otci,aby dítě pomáhal koupat,přebalovat atd… Podpoří-li matka takovým vhodným způsobem zájem otce o dítě, pomáhá tím vytvářet otcův kladný vztah k dětem i v pozdějším věku. Novorozenec se v průběhu prvního měsíce života učí,rozvíjí se rychle,je-li stimulován okolím.Především se rozvíjí sluchové vnímání dítěte reaguje na hluk,brzy rozeznává hlas matky nebo pečující osoby.Zrakové vnímání se rozvíjí postupně,ve dvou týdnech se novorozenec krátce dívá na předmět ,který má v zorném poli,zachytí krátce oči matky, postupně se vytváří vzájemný oční kontakt.Pohyby novorozence jsou neuspořádané,přerušované,impulzivní.Křik novorozence po narození je reflexní,ale v průběhu prvního měsíce věku dítěte již matka většinou rozliší křik z hladu od křiku při bolesti .Novorozenec většinu času spí,chvíle bdění jsou krátké,dítě se budí především k jídlu,případně cítí-li se nepohodlí. Období prvního úsměvu přichází obvykle mezi šestým až osmým týdnem věku dítěte. Péče o postižené dítě Vrozené vady Situace je pro rodiče velmi těžká a přináší jim otřes,duševní krizi..Nejprve šok,kdy rodič není schopen uvěřit, že se něco takového mohlo stát.Následuje reaktivní fáze,pláč,zklamání,pocit viny,hledání viníka,případně agrese vůči sobě či ostatním.Po tomto období přichází adaptační fáze,kdy se rodiče začínají ptát na podrobnosti,co a jak mají dělat.Je třeba jim umožnit aby o situaci hovořili,poskytnout jim pravdivé,srozumitelné údaje,informace o léčbě a výchově dítěte,potřebují pravidelnou pomoc odborníků.Na pomoc s postiženými dětmi jsou zřízená speciální pedagogická centra(pro děti´s vadami zraku,sluchu,řeči,pro tělesně postižené a pro mentálně postižené)Úkolem těchto center je navázat kontakt s rodiči ihned pojištění vady,pomáhat v oblasti sociální(informovat o sociálních dávkách a pomůckách) v oblasti psychologické(pomáhat rodičům vyrovnat se situací,vytvořit si kladný vztah k dítěti,později sledovat psychický vývoj dítěte)v oblasti speciálně pedagogické(pomáhat rozvíjet dovednosti s ohledem na postižení)Ponechat rodičům iniciativu v práci s dítětem,naučit je s dítětem pracovat,naučit je rozumět odlišnostem dítěte vzhledem k typu postižení. Vrozená sluchová vada Vrozená sluchová vada težšího stupně je závažnou překážkou přiměřeném vývoji dítěte.Důležitá je včasná diagnoszika.Dětští lékaři provádějí orientační vyšetření sluchu u všech kojenců nejpozději do šesti měsíců věku. Vrozené vady zraku Závažnější vrozené vady zraku ztěžují psychický rozvoj dítěte,protože chybí zrakové podněty,nezbytné pro dobrý psychomotorický rozvoj dítěte.Důležitá je včasní diagnoza,využití kompenzačních pomůcek,vedení rodiny a dítěte ve speciálním pedagogickém centru.Rodiče je třeba co nejdříve naučit je vhodným metodám,které pomohou rozvoji psychiky a hybnosti ítěte a poučit o vhodném zacházení se zrakově postiženým dítětem. Dětská neobratnost I malá neobratnost se stává zdrojem problémů a potíží pro dítě i pro jeho rodinu.Neobratné dítě se učí většině pohybových dovedností později. Těžší poruchy hybnosti Je náročná pro rodiče i pro dítě,vyžaduje intenzivní rehabilitaci,vyrovnávání s defektním vzhledem dítěte.Nekdy není možné zvládnout péči v rodině,dítě je v ústavu,rozhodnutí ponecháváme na rodičích.Získané postižení hybnosti je prožíváno velmi intenzivně,často dochází k zoufalosti či k apatii,je nutná podporaširšího okolí,získání nemocného ke spolupráci.Rehabilitace by měla být zajištěna co nejdříve. Narození mentálně postiženého dítěte je pro rodiče náročnou životní situací,potřebují čas,aby se s novou situací vyrovnali,potřebují podporu širší rodiny.Dítě bude vyžadovat speciální vzdělávání.V nemocnici při ošetřování mentálně retardovaného nemocného dodržujeme obvyklou konvenci,plnění pokynů stále kontrolujeme.Dbáme,aby i s postiženým nemocným bylo zacházeno s úctou.
9. Kojenecké a batolecí období – neuropsychický vývoj a vytváření správných návyků pro další období. Zaměstnávání dětí zdravých a postižených. Vývoj každého jedince je zcela individuální, závislý na řadě vnějších i vnitřních vlivů. Ontogenetická psychologie se zabývá studiem změn ke kterým dochází v průběhu života Základní dělení -
Kojenecké období Toto období navazuje na období novorozence a trvá od 1 měsíce až do 1roku. Typický je prudký růst a zvyšování hmotnosti až o trojnásobek.Během 1.roku začíná osifikace kostí která je ukončena kolem 6roku. -Dochází jak k psychickému tak i fyzickému vývoji Od 2 měsíce se začínají vytvářet podmíněné spoje(tj základy pro podmíněné reflexy ,od kojeneckého období si začínáme vytvářet citové a sociální vztahy. klíčová období-3,6,9,12 měsíc - mezníky kdy má dítě něco umět -jsou to kritické fáze - největší připravenost pro něco (např. pohyb) Když z nějakého důvodu dojde k promeškání klíčového období, může být psychomotorický vývoj opožděn, ale nemusí to být ve všech oblastech Potřeby kojence- biologické- od 3měsíce dochází ke střídání fází -2 spánku a 3 bdění á 3hodiny -kojení -čistota,teplo,ochrana před bolestí - psychické –pocit jistoty,bezpečí –matka - sociální-od 6týdne se začíná objevovat úsměv ,už před tím i záporné emoce-pláč - od 6 – 8 měsíce značně začíná rozlišovat matku-drží se jí - vývoj řeči, nejprve brouká,poté první známky řeči Smysly-zrak-od 3měsíce dokáže sledovat hlavou-otáčí se ,od 4 je plně rozvinuté barevné vidění -od 5měsíce se dokáže převrátit-sleduje věci kolem sebe -sluch-kolem 2měsíce hledá odkud zvuk přichází ,4-5měsíc lokalizuje zvuk ,7-9 měsíc vnímá slova ,od 9 pozná intonaci hlasu - motorika- hrubá motorika - kefalokaudální (hlava - kauda) -jemná motorika-pomocí ruky - proximodistální (rameno - prsty) -rozvoj počíná ve 3 měsíci poloha na bříšku (rozvoj lezení) 3 měsíc opírá se o lokty 4 měsíc pohyb ruky natáčení 6 měsíc opírá se o dlaně (pase koníky) 6 - 7 měsíc zvedá jednu ruku druhou se opírá 6 - 7 měsíc houpá se na bříšku (letadlo) 8 - 9 měsíc první pohyb bez pomoci 3 měsíc úchyt za prsty, snaha sednout - hlava padá V této době dítě silně vyžaduje přítomnost matky,projevuje prudké citové reakce při jejím odchodu často i při odchodu do jiné místnosti kde ji nevidí. Často se toto upraví během několika měsíců. Toto období je z hlediska psychického rozvoje velmi důležité.Citový vztah k matce má velký význam pro vytváření silných citových vztahů v dalším životě dítěte včetně navazování přátelství,milostných vztahů i rodičovských citů. Batolecí období 1-3roky ,1-2 mladší batole ,2-3roky starší batole Základní charakteristika- dochází k výraznému rozvoji -stává se samostatnějším aktivním subjektem vědomý si své vlastní existence a svých možností -charakteristickým znakem je osamostatňování a uvolňování různých vazeb spojené s expanzí do širšího světa Období emancipace –období autonomie
pro obě skupiny platí velká potřeba dostatečné míry lásky a bezpečí rodině (nosí si vlastní hračky, potřebuje cítit známou vůni...) Rozvoj poznávacích procesů · zrak
V období batolete dochází k výraznému rozvoji jak v hrubé, jemné motorice tak k rozvoji psychickému.Řeč se rozvíjí od několika slov k souvislé komunikaci,dochází k uvědomění sebesama, což bývá často doprovázeno obdobím negativizmu a prvního vzdoru. Ke konci období se batole stává samostatnějším, učí se jíst,oblékat,udržovat osobní čistotu, Stále je ale závislé na matce a je-li od matky odloučeno tak obtížně zvládá situaci. Zaměstnávání dětí zdravých a dětí s postižením Obecné zásady: - Trpělivost, klid a optimistický výhled do budoucnosti - Nešetřit povzbuzováním, pochvalou, ocenit snahu - Nedopustit, aby se dítě naučilo něčemu špatně - Pokud je to možné spolupracovat s dítětem - Krátké a častější učení - Využít zájmu dítěte - Hodně pohybu - Nepřipustit, aby vznikl u dítěte pocit méněcennosti - Pracujeme s dítětem, pokud možno za dokonalého soustředění - Vyloučit všechny rušivé podněty - Výkony dítěte hodnotit spravedlivě - Vytvořit ovzduší spolupráce - Spolupráce pedagoga, rodiny a event. lékaře Zásady u dětí s postižením Pravidla: - Individuální přístup, klidně a uvědomovat si, že některé obtíže budou přes dlouhodobou snahu přetrvávat - Chválit za snahu - Umožnit jim zážitek z úspěchu, nechat je vyniknout - Nápravu, podporu nestačí poskytovat mimo školu - K osvojení učiva použít optimální množství pomůcek - Respektovat osobní tempo žáka - Hodnotit to, co dítě vypracovalo, ne to co se nestihlo - Preferovat ústní nebo kreslený projev - Při poruchách řeči, dbát na jejich odstranění - Zařazovat zábavné formy práce (hry, soutěže) Vzhledem k různým postižením a s ohledem na věk dítěte se vždy snažíme o zvládnutí základních aspektů socializace:
S tím souvisí : Sebepojetí představa sebe sama, je zde zdůrazněna poznávací složka ( v rámci hry ukazuje dítě, části svého těla, které zná. Sebepoznávání nejstarší psychologická metoda. Je to rozbor vlastních psychických procesů a zážitků. Je to subjektivní pocit, který je ovlivněn náladami. Sebeuvědomování od 3 roku věku začínáme o sobě mluvit v 1. osobě j.č.
10. Předškolní období a význam hry. Sociální interakce a spolupráce ve skupině. PŘEDŠKOLNÍ VĚK (od 3 do 6 let) Tělesný a pohybový vývoj V tomto období se prodlužují nohy, vyvíjejí se velké svalové skupiny, pohybová obratnost se zvyšuje (běhá, šplhá, jezdí na kole, plave, lyžuje). Udržuje rovnováhu. V sebeobsluze je samostatné díky rozvoji jemné motoriky. Na vývoj jemné motoriky má velký vliv kresba, kterou dítě vyjadřuje myšlenky, city, přání, (napodobuje realitu) - vývoj kresby postavy. 0d 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky. Zvládá ruční práce, menší domácí práce (úklid hraček, zametají, utírání prachu..), samostatné oblékání, návyky správného jídla apod. 0d 4 let se projevuje dominance vedoucí ruky Kognitivní vývoj a vývoj myšlení Dítě je zvídavé, snaží se poznat důvody a souvislosti, častá otázka je „PROČ?" Dobrý pozorovatel, vnímá detaily, pozorované napodobuje (dokáže nakreslit, vybavit si přesnou představu). Myšlení je názorní, intuitivní, prelogické. Pomocí něj si dítě vytváří svůj obraz světa - názor na svět (jak funguje). Co nechápe, doplní fantazií. Mnohdy nerozlišuje mezi realitou a fantazií (konfabulace). Romantismus. Typické znaky myšlení: egocentrismus (úsudky na základě subjektivních preferencí), fenomenismus (fixace na některé podstatné znaky -velryba musí být ryba), prezentismus (vazba na přítomnost), magičnost (dokreslení reality fantazií), absolutismus (poznání má trvalý charakter - děti se hádají, mají-li změnit názor). Úsudky: animismus (neživým věcem dává vlastnosti živých bytostí), arteficialismus (všechno někdo „udělal". Kdo sem dal ty hory?). Dítě začíná chápat proměnu vnějších znaků (je možné změnit podobu, psi mohou vypadat různě), ale nedokáží uvažovat komplexně o více než jednom aspektu situace, nedokáží posuzovat z více hledisek. Řeč Dětská řeč se rozvíjí při hře, při různých činnostech, při styku s dětmi a nejvíc při styku s dospělými, kteří si s dítětem povídají,čtou mu,vyprávějí pohádky a trpělivě a laskavě odpovídají na jeho otázky. Dítě si postupně osvojuje pojmy, rozšiřuje svou slovní zásobu. Než si dítě osvojí slovník dospělých, přizpůsobuje si řeč po svém, tvoří z podstatných jmen slovesa, upravuje koncovky rodu a nečekaným způsobem používá předpony: „Au, já jsem si zadveřil ruku! Odskořápkuj mi vajíčko! Sýkorka je maminka a její tatínek je sýkor.“ Věty, používání gramatických pravidel. Někdy ještě patlavost či jiné vady řeči. Zájem o básničky, říkanky, zpěv. Rozvoj řeči pomocí pohádek, vyprávění.... Sociální a emoční vývoj Hra je dominantní činností. Hrají si rádi s vrstevníky, rozvíjejí námět hry „na něco", v oblibě jsou hry pohybové a konstruktivní (stavebnice, kreslení..). Hra má význam pro kognitivní, sociální i emoční vývoj (hry s pravidly, prohry, role ve hře...). Význam má i stereotypní hra, kdy se opakuje jedna činnost. Vazba na hračky, hračky dětem pomáhají v těžkých situacích. Význam má sledování dětí při hrách. Rozvoj prosociálního chování (pomáhat, půjčit..). Nevhodné chování je řízeno dospělými (odměny a tresty). Heteronomní morálka (přejímání názoru dospělých i na sebe sama). Uvědomování si vlastního pohlaví. Citová vazba na rodiče, při neuspokojení dochází k citové deprivaci. Dítě se učí řídit své emoce. Pocity viny, žárlivost, sklon k vychloubání, majetnické sklony. Toto období končí nástupem do školy. Význam hry Účinným výchovným prostředkem je hra.Patří k přirozeným potřebám všech mláďat,tedy i dítěte.Při hře se rozvíjejí tělesné dovednosti a duševní schopnosti.Je přípravou pro život a na práci.Jak dítě roste,mění se obsah a forma her.Rozlišují se různé druhy her: 1) jednoduchá manipulace s předměty u nejmenších dětí(dotýkání se zavěšených hraček,uchopování hraček do ruky,prozkoumávání jejich tvaru kvality,často i ústy,házení hraček dolů z postýlky. 2) hry námětové(na mimiku,na školu,na obchod) 3) hry konstruktivní(se stavebnicí,s různými materiály,ze kterých je možno něco vytvořit,vyrobit. 4) pohybové hry s pravidly(na schovávanou,na honičku) 5) stolní hry(dáma,domino,člověče nezlob se,šachy) 6) sportovní hry Učí se vítězit i prohrávat,dodržovat pravidla,zpočátku třeba i pod tlakem skupiny.Hra podporuje rozvoj soustředěné pozornosti,vytrvalosti,sebeovládání,kooperace s druhými a charakteru.Umožňuje relaxaci a odpočinek po náročném studiu či práci.Pohybové hry jsou dobrým doplňkem při sedavém zaměstnání,po vyučování ve škole,po studiu a naopak klidné hry kompenzují nadměrnou pohybovou činnost či fyzickou zátěž u lidí těžce fyzicky pracujícíh. Hra je činnost se silnou motivací,uspokojuje ty,kteří se jí účastní,děti se v ní učí mnoha novým dovednostem,obratnosti,zručnosti,ale i sociálním kontaktům,pravidlům,vytrvalosti,trpělivosti. Hra je spontánní a samoúčelná. Je doprovázená silným emocionálním vzrušením (získává zkušenosti a učí se). Hra má velký význam pro rozvoj řeči, vnímání, představivost, myšlení, paměti a pozornosti. Hry – tvořivé (hra na školu, lékaře) - Pohybové (schovávaná, slepá bába) - Didaktické (hádanky, slovní hry, doplňování obrázků) - Individuální a skupinové (významný faktor socializace) Sociální interakce Interakce -vzájemné působení jedné osoby na druhou Interakce může být pozitivní a negativní : Pozitivní: sestra: vlídná,vstřícná - nemocný: trpělivý klidný vděčný---sestra: optimistická pocit uspokojení Negativní:sestra:netrpělivá,nevstřícná---nemocný:podrážděný,neklidný---sestra:rozladěná, nespokojená Formy sociální interakce: Afiliace -vyhledávání přítomností druhých lidí, získání nových poznatků, získání zpětné vazby Sociální srovnávání -člověk ve skupině druhých lidí provádí sociální srovnávání , porovnávání vlastní síly a slabostí, přednosti a nedostatky s ostatními lidmi. Vyhledávání samoty -samotu potřebujeme tehdy když chceme v klidu o něčem přemýšlet, řešit problém, vyrovnat se s náročnou situací, bylo-li kontaktu s druhými lidmi v poslední době příliš mnoho Sociální izolace -může se stát že se člověk i mezi lidmi cítí sám.Takovou situaci nazýváme osamění. Osamělý bývá člověk, který opustí známé prostředí a dostává se do cizího prostřed, kde nikoho nezná, nemá vytvořené žádné blízké vazby a nepodařilo se mu navázat žádné nové kontakty tomuto říkáme že se dostal do sociální izolace Spolupráce ve skupině -má společný cíl Kooperace -společná spolupráce, všichni pracují pro všechny na práci všech závisí dobrý výsledek Koakce - stejnou práci vykonávají všichni najednou, bez vzájemné soutěže Soutěžení -ve skupině nastává tehdy, chceme-li zvýšit či zkvalitnit výkon jednotlivce ve skupině nebo výkon celé skupiny Rivalita -pokud vítězství jde na úkor či poškození druhého Klima - atmosféra ve skupině
- klima je souhrn všech znaků, které se podílejí na celkové kvalitě prostředí určité skupiny, organizace, instituce. Skupinu ovlivňují: a)Materiální a estetické vlivy -budova její okolí výzdoba čistota kvalita lůžka b)Sociální prostředí komunikace a kooperace -působí na nás přijetí, chování personálu, vstřícnost c)Hodnotový systém skupiny jaké je veřejné mínění o skupině, jak je skupina schopna vnímat kritiku společnosti reagovat na ni.¨
14. Osobnost, její vlastnosti, potřeby a poruchy. Poznávání a posuzování osobnosti. OSOBNOST Osobnost je člověk jako společenská bytost,která plní určitou společenskou roli a má určitou společenskou pozici. Společenská role: je to společenská funkce osobnosti např. role otce a matky,učitele,žáka,lékaře atd… Společenská pozice: je to systém společenských vztahů osobnosti.Jsou to vztahy k jiným lidem,k sobě samému. -osobnost se vyznačuje mnoha vlastnostmi -osobnost je jedinečná a neopakovatelná Psychická struktura osobnosti
Typ osobnosti Extroverze – mezilidská interakce, začlenění do společenských vztahů Přívětivost – kvalita mezilidských vztahů od soucítění k nenávisti Svědomitost – chování jedince vedoucí k určitému cíli Emocionální stabilita – stálost citů Intelekt, kultura a otevřenost – přístupnost k vzdělání a získávání zkušeností Etapy vývoje osobnosti Na základě biologie se rozlišuje prenatální období, rané dětství (novorozenec, kojenec, batole), předškolní, mladší školní věk, střední a starší školní věk (puberta, adolescence), dospělost , stáří Vývoj osobnosti Teorie je postavena na tom, jakým způsobem člověk dosahuje slasti (neboli na něčem, co Freud pojmenoval Libido). Orální stádium – (oral=latinsky ústní). Anální stádium – uspokojením je úleva při vyměšování, které dítě může provádět, kdy chce. Končí ve chvíli, kdy se dítě začne ovládat. Falické stádium – malé děti (4–5 let) začínají zkoumat své pohlavní orgány. Stádium latence – mezistádium (6–11 let), zdánlivá anamnéza sexuálních pudů. Genitální stadium – (12 let a výše), období, kdy je člověk schopen pohlavního styku VLASTNOST Je ta stránka lidské osobnosti,na kterou usuzujeme ze zvláštního,poměrně stálého chování jedince. Vrozené vlastnosti: za vrozené vlastnosti osobnosti pokládáme ty vlastnosti,které jsou dědičně podmíněny.Týkají se zejména zvláštností vyšší nervové činnosti a tělesného organismu. Zděděné nebo vrozené zvláštnosti vyšší nervové soustavy se projevují v temperamentových vlastnostech a vlohách (dispozicích). VLOHY (dispozice) -jsou to vrozené anatomicko-fyziologické zvláštnosti člověka,na jejichž základě se vyvíjejí schopnosti.(např.předpoklady k vývoji silné nebo štíhlé postavy) Vrozené vlohy mají tendenci se uplatnit,a tím vedou k aktivizaci člověka. Získané vlastnosti osobnosti Jsou to ty vlastnosti,které člověk postupně získává až v průběhu individuálního vývoje,v důsledku vlastní aktivity,výchovy a sebevýchovy. Patří k nim zejména schopnosti,zájmy,charakter a vlastnosti psychických procesů a stavů,zejména vůle. OSOBNOST JAKO PŘEDMĚT POZNÁNÍ Někdy se poznávání osobnosti omezuje pouze na určitý aspekt určený cílem,pro který chceme osobnost poznat. Podobné je i poznávání osobnosti pacienta středním zdravotnickým pracovníkem.Vedle žádoucího komplexního poznání osobnosti se do popředí poznání dostávají takové stránky,jako je postoj k nemoci,povaha a intenzita prožívání nemoci. Při poznávání člověka člověkem v denním styku se uplatňují určité činitele,které si pozorovatel víceméně neuvědomuje,ale mohou výrazně zkreslit objektivní poznávání jiného člověka. Autoprojekce Autoprojekcí rozumíme tendenci posuzovat jiného podle sebe,zejména připisovat mu ve zvýšené míře vlastní záporné vlastnosti a nedostatky. Autoprojekce směřuje k udržení vlastní duševní rovnováhy. Haló-efekt Haló-efektem rozumíme tendenci řídit se při posuzování jiného člověka všeobecným dojmem,jaký udělal na posuzovatele. Jestliže je všeobecný dojem příznivý,má posuzovatel tendenci hodnotit kladně a naopak. Metody poznávání osobnosti -osobnostní psychodiagnostické dotazníky,dotazníky postojů,zájmové dotazníky… Každý jsme jiný. Naše povahy se liší. Někdo je klidný, jiný výbušný. Někdo málomluvný, někdo k neumlčení. Kombinace povahových rysů jsou nekonečné a nenajdete dva úplně stejné lidi. Těžko proto stanovit, jaké chování je „normální“. Nápadně odlišný člověk ale většinou zaujme. Nejde ani tak o charakter povahového rysu, jako o intenzitu jeho vyjádření. Například většina lidí má ráda pořádek, každý dle svého zvyku, podle výchovy, prostředí. Pokud ale někdo myje okna třikrát do týdne, luxuje každý den dvakrát a knížky v knihovně zarovnává s úhloměrem a vodováhou, není něco v pořádku. Je-li chování člověka v některém směru výrazně odlišné, jedná se o poruchu osobnosti. Proč vzniká?
Porucha osobnosti je dlouhodobý stav. Odlišnost se začne projevovat již v dětství a přetrvává po celý život. Co se může měnit, je míra projevů. Na vývoji se podílí jak dědičné, tak získané vlivy. Něco ze svého budoucího charakteru dítě získává po svých rodičích. Dále hraje úlohu výchova, školní prostředí, kamarádi, četba, rádio i televize. Typy osobností
Jedním z typů poruchy chování je paranoidní osobnost. Takový člověk je podezřívavý, vše si vztahuje jako útok na sebe. Zcela neutrální výrok vezme jako smrtelnou urážku, kterou vám nikdy nezapomene. Cítí zášť vůči svým domnělým nepřátelům. Cítí se dotčen, podveden, nedoceněn, hledá za chováním lidí kolem sebe spiknutí. V dětství plaší a nepraktičtí, v dospělosti záhadní a podivní. Takoví jsou lidé se schizoidní osobností. Nedokáží vyjadřovat své city, reagují chladně, žijí ve svém vlastním světě, mimo okolní realitu. Jejich vztahy s ostatními lidmi jsou omezené, nedokáží se radovat. Na druhou stranu dokáží myslet netradičně, vidí souvislosti tam, kde jiní ne. Často se uplatní v teoretických vědních oborech. Vypadají přesně tak, jak si představujeme „šíleného vědce“. Lidé s antisociální osobností naprosto ignorují jakékoliv společenské normy. Nezajímají je city a potřeby druhých. Necítí nikdy vinu, ze svých potíží obviňují ostatní. Jsou agresivní, lžou, kradou, dopouštějí se násilí. V dospělosti páchají trestné činy, případný trest jejich postoj k životu nezmění. Emočně nestálé osobnosti často podléhají svým náladám, které se rychle mění. Jednají impulzivně, bez rozmyšlení, bez ohledů na následky. Neplánují si do budoucna. Jejich zájmy jsou nejasné, nevyhraněné, prožívají krátkodobé intenzivní citové vztahy. Snadno se rozčílí a chovají se agresivně pod vlivem náhlého výbuchu zlosti. Hysterická osobnost se vyznačuje nadměrným vyjadřováním svých nálad, citů, emocí. Ty jsou velmi nestálé. Nejčastěji se jedná o ženy. Jsou výrazně soustředěny na svou vlastní osobu, líčí své vlastní prožitky a chtějí být oceněny ostatními. City ostatních je ale nezajímají. Vymýšlí si různé historky, pomlouvají, vyčítají, píší anonymy, rozvracejí manželství svoje i druhých. Člověk s anankastickou osobností je nerozhodný, nejistý, mnohdy perfekcionistický, zabývá se nepodstatnými věcmi. Dělá si dlouhodobé plány, které odmítá měnit. Zabývá se nicotnými detaily, aniž by byl schopen pochopit širší souvislosti. Velmi málo oblíbení bývají lidé s narcistickou osobností. Jsou přesvědčeni o své jedinečnosti, výjimečnosti, málokoho považují za sobě rovného. Cítí se ostatním nadřazeni, nesnesou kritiku, vědí všechno nejlépe. Jsou závistiví, nechápou pocity jiných. Léčba
Existuje ještě několik dalších typů patologické osobnosti. Jistě i vy byste ve svém okolí našli odlišně se chovající lidi. Ne každý člověk s poruchou osobnosti musí být přesně vyhraněn jen v jednom typu poruchy. Různé kombinace jsou běžné. Všem poruchám osobností je společná léčba. Ta je v principu vždy podobná. Základem jsou různé formy psychoterapie. S pacientem se pracuje jak individuálně, tak ve skupině. Do léčby se zahrnuje i rodina nemocného. Léčba medikamenty má podpůrnou funkci. Omezí úzkost, zmírní agresivitu, zklidní emoce, pomůže odstranit deprese a pocity méněcennosti 15. Socializace, sociální skupiny a poruchy socializace. Zásady správné komunikace se zdravými dětmi a dospělými. Socializace osobnosti Dítě po narození je po dlouhou dobu závislé na rodičích.Potřebuje je k uspokojení základních potřeb.V krátké době, během několika let, získává mnoho vědomostí a dovedností, které by si bez pomoci druhých lidí nedokázalo osvojit ani za celý život. Člověk se vlivem působení společnosti rozvíjí, přizpůsobuje se podmínkám společnosti, ve které žije.Člověk se vlivem společenského prostředí socializuje, to znamená, že se postupně mění z přírodní (biologické) bytosti v bytost lidskou, přizpůsobující se společenským podmínkám a normám. K socializaci je potřeba navázat dobré soc. vztahy, které jako první vznikají v rodině. Další průběh socializace je silně ovlivňován skupinou vrstevníků (spolupracovat ve skupině, přijímat pravidla hry, podřizovat se i vést). V dospívání a dospělosti ovlivňují člověka členové pracovního kolektivu, životní partneři, důvěrní přátelé a prostředí ve kterém člověk žije. Jedinec v průběhu socializace poznává svá práva a povinnosti. Socializace je proces, který probíhá celý život. Jedinec si osvojuje projev chování a jednání, které v dané společnosti platí · Ontogenetická vyrůstá tak jak společnost stanovila normy mechanicky tak vrůstáme do společnosti 1. Tělesný kontakt - primární mechanismus do 0,5 roku 2. Neverbální projevy - gesta, mimika, pantomimika - nás připravují (vtahují) do společnosti do doby než začne verbální komunikace (1 rok) 3. Verbální podoba řeč, jazyk, 3 rok buď ve formě – mluvené, psané, symbolické komunikaci (prst před pusou = ticho), nejčastěji užívaná · Filogenetická (z historického hlediska lidstva) = sapientizace (umoudření) činitelé, které přispěly k sapientizaci: 1. Práce záměrně upravuje své okolí, prostředky 2. Vznik lidské řeči 3. Vznik lidského vědomí Poruchy socializace Pro zdravý sociální vývoj osobnosti má velký význam uspokojování nejdůležitějších sociálních potřeb, především v dětství. Nejdůležitější potřeby jsou: - vytvoření kladných citových vztahů k matce nebo jiné blízké osobě a získávání pocitu jistoty - potřeba podnětů, které vedou člověka k činnostem - potřeba řádu a pořádku - potřeba uznání a kladného hodnocení - vytváření kvótní perspektivy Nejsou-li tyto potřeby uspokojovány, jedinec se špatně zařazuje do společnosti, je nepřizpůsobivý, konfliktní.Jeho chování se označuje jako asociální. Neschopnost zařadit se do společnosti Poruchy socializace se objevují v nezralém chování jedince.Lidé špatně socializovaní mívají nedostatek sebekontroly, malou odolnost v zátěži, prudké afekty až násilí.Již u malých dětí se to projevuje nadměrným lhaním, záškoláctvím, krádežemi, útěky z domovů. Neunesou kritiku, obávají se neúspěchu, vyhýbají se styku s lidmi.Dítě nezvládá pobyt ve školce, problémy s adaptací.Úzkostný podklad mívá i mutismus(nemluvnost), při němž dítě odmítá mluvit jinde než doma, nebo jen s nějakou osobou. Sociální skupiny 1. Podle velikosti Malé sociální skupiny První sociální skupina u dítěte je jeho rodina.Později tvoří skupinu několik dětí, které si spolu hrají, sportovní oddíl, kroužek atd.Takové skupiny,kde se všichni navzájem znají a komunikují spolu, nazýváme malé sociální skupiny. Velké sociální skupiny Mají veliký počet členů, vzájemně se obvykle všichni neznají, nekomunikují každý s každým.Většinou mají společné cíle, názor, přesvědčení, ideologii.Dělí se do několika menších skupin. Zaměstnanci,pacienti v nemocnici, studenti středních škol… 2. Podle priority priorita (prvenství v našem životě) primární X sekundární sekundární se nazývá druhotná - Primární přispívá k prvním typicky lidským projevům základ sociálních rolí, seznamují se s rolí, která vyplývá ze získaného sociálního statusu - rodina - vyhrál jsem milion a učím se jak s tím žít - dítě do 1. třídy (prim. skupiny) →učí se být žákem (co má dělat) - Sekundární (druhotná) učíme se specifickým projevům v různých sociálních situacích nadstavba po zvládnutí požadavků v primární skupině dítě zdraví Dobrý den, ale učitele – postaví se doplňují se požadavky vyplývající ze sociálních požadavků 3.Podle pevnosti pravidel Formální skupiny Jsou to organizované skupiny, každý člen má své místo, vedoucí je určován podle stanovených pravidel, má své povinnosti, odpovědnost i práva.Jsou to škola, nemocnice, vojenský útvar… Neformální skupiny Vznikají spíše v menších seskupeních, kde se lidé znají a mají mezi sebou přátelský vztah.Organizace není tak přísná.Členy spojuje společná činnost.Jsou to členové zájmových kroužků, přátelé, členové dobrovolných organizací. 4. Podle toho jsem-li členem členská X nečlenská - Členská jsem členem rodina – společné příjmení, stejné bydliště, rodný list .........důkaz členství umění, pionýr, škola – třídní výkaz, seznam - Nečlenská nemůžu dokázat, že jsem členem 5. Podle toho jestli se jedinec ztotožňuje s danou skupinou nezáleží na tom jsem-li členem ideální spojení: členská a referenční nejhorší propojení: negativní referenční a členská skupina - Referenční (vztažná) skupina jedinec souhlasí se vším co skupina dělá (s normami, cíli) - Není referenční je mi lhostejná rodina, škola – jak kdy - Negativní referenční skupina normy, cíle dané skupiny absolutně odmítám 6. Podle míry souhlasu vlastní X cizí - Vlastní (in group) hovořím o skupině jako „my“ souhlasím se vším míra citového uspokojení - kde jsem rád - Cizí (out group) označujeme je jako „oni“
16. Sociální učení a zrání – jejich členění a rozdíly mezi sociální a biologickou zralostí jedince. Konflikty a jejich řešení. Sociální učení - společnost má určitá pravidla a normy, kterým se všichni v průběhu života učíme - ve vzdělávacích institucích, v rodině, společnost, skupiny Učení je proces, děj. Je to činnost, v níž jsou obsaženy psychické procesy poznávací, citové a volní. Působí v něm pozornost, nálada, schopnosti i charakterové vlastnosti. Plní fci přizpůsobování se organismu k prostředí a ke změnám tohoto prostředí. Působí na všechny druhy psychických jevů. Výsledkem lidského učení může být osvojení vědomostí, návyků a postojů, ale také změna psych. procesů a stavů i změna psych. vlastností. 1.učení napodobováním - od prvních týdnů života (úsměv, mimika, gesta) - bezděčně přejímá zákl. spol. pravidla - učí se rychle nevhodným způsobům chování - vztah ke svému zdraví (brát léky, být trpělivý…) 2. učení pomocí slovní instrukce - vysvětlováním proč se co dělá, co je nebezpečné - učíme se jak někoho potěšit, pohladit, omluvit se - vetší efekt – kladný vztah s druhou osobou - doprovázení demonstrací 3. učení identifikací (ztotožněním) - velký význam pro utváření charakterových vlastností a pro morální vývoj 4. učení pozorováním - každý člověk vnímá kolem sebe chování druhých a reagují na to, jak je toto chování přijímáno okolím - učí se tím a osvojuje si určité formy chování 5.učení sociálním posilován - založeno na užívání odměn a trestů - soc. odměny – pochvala, úsměv, ocenění snahy… - vhodná soc. odměna – chování opakuje a upevňuje - efektnější než výchova užívající trestů - trest – má odstranit nebo oslabit nežádoucí chování - fyzický – ponižující, zesilují agresivitu psychický – pocity viny, úzkosti, nejistoty - dítě musí vědět přesně za co je trestáno - je lépe přijímán, je-li ukládán osobou, která má k dítěti dobrý emoční vztah - musí následovat co nejdříve po přestupku Zrání - tělesná a duševní vyspělost; vývojové procesy vedoucí ke strukturálnímu a výkonnostnímu vrcholu, k normálnímu vývoji potřeba i vnějších podnětů; hranice tohoto procesu jsou dány dědičností Postupná realizace geneticky naprogramovaných procesů v organismu (ve vitální složce vrozené procesy, které se vývojem uskuteční, např. puberta). Výzkumy, zda se dá zrání urychlit – nelze, je biologicky naprogramováno. Biologické zrání – jednotlivé etapy lidského života, od prenatálního období až do stáří, v každém období, je schopen člověk něco udělat, např nemůžeme chtít po 4 letém dítěti, aby psalo a četlo, není na to zralí. Vyvolávání konfliktů Ve všech skupinách je určitá atmosféra- pracovní klima.Pokud spolu lidé pracují rádi a respektují se mají příznivé klima. Ale není to tak ve všech skupinách.V některých je situace napnutá,dochází k rozporům a střetům názorů.Z toho vznikají konfliktní situace. zdroje konfliktu
základní rozdělení konfliktů
dále rozlišujeme tyto druhy konfliktu
řešení konfliktu (stresové situace)
reakce na konflikt
agresivní formy řešení
únikové formy řešení
o
17. Komunikační proces, sociální komunikace a její formy. Produktivní a neproduktivní chování ZA. · komunikace je odevzdávání a přijímání informací při přímém nebo nepřímém sociálním styku · podmínka sociální existence · nejdůležitější podmínkou v sociálním kontaktu · základní lidská potřeba · smyslem komunikace je dorozumění mezi lidmi · komunikací se navzájem ovlivňujeme – sociální interakce – vzájemné působení dvou a více lidí · základem komunikace je znalost jazyka · člověk používá artikulovanou řeč · základní podmínka pro vytvoření řeči je sluch dále zrak, správné dýchání, jazyk, zuby, rty, centrum sluchu a řeči v mozku · důležitou podmínkou pro rozvoj řeči je prostředí ve kterém vyrůstáme Funkce komunikování: · informovat – předat zprávu, oznámit, prohlásit · instruovat – navést, zasvětit, naučit · přesvědčit – získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit · pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit Rozlišení komunikace: · meziosobní – přímý kontakt s druhou osobou · skupinová – uzavřená skupina · masová – sdělovací prostředky Typy komunikace: · kruhová – komunikace s bezprostředními sousedy · řetězová – předávání informace od jedné osoby k druhé · ohnisková – jedinec, který zprostředkovává informace s ostatními členy · vertikální – od nadřízené k podřízenému · horizontální – komunikace na stejné úrovni Komunikační formy: · neverbální – komunikace prostřednictvím gest, řeči těla, pohyby – 60 – 70 % · obrazná – názorné zobrazení – dopravní značky,… · symbolická – symboly, které vyjadřují nějakou určitou věc – státní znaky, noty, označení místnosti · metakomunikace – způsob, kdy něco sdělujeme a obsah sdělení může být doplněn nebo změněn neverbálními projevy, nepřístupná ve zdravotnickém zařízení Komunikační proces : komunikátor - člověk, který mluví evalvace - pochválení, povzbuzení - posiluje sebevědomí člověka devalvace - ponižování - snížení sebevědomí
Produktivní chování sestry ( asistenta) -psychoterapeutický přístup chování, které by mělo prolínat veškerou prací sestry s pacientem - chování sestry k nemocnému se opírá o základní skutečnost jednoty a neoddělitelnosti – somatických dějů - psychických dějů - sociálních dějů - chápe komplexní charakter nemoci -vychází z objektivní stránky nemoci – rázu, průběhu nemoci a prognozy nemoci, z psychický a sociální situace pac. - spojuje poznatky z psychologie a medicíny - součástí oše.práce -předpoklad kultivních mezilidských vztahů mezi SZP a pacientem Pravidla produktivního chování 1. uvedení nemocného do prostředí léčebného zařízení, vysvětlení neznámých věcí, poučení, které napomáhá celkové orientaci Neproduktivní chování sestry (asistenta) - protiklad psychoterapeutickýho přístupu - příčiny sestry k pacientovi - nežádoucí oš.rysy, nevhodný postoj k pacientovi - nedostatek znalostí, únava Pravidla neproduktivního chování 1. polopravdivé nebo nepravdivé informace nemocným, které sice mohou sestře v dané chvíli zjednodušit nebo usnadnit práci, ale vyvolávají strach nebo nerealistická očekávání 18. Verbální a neverbální komunikace. Evalvující a devalvující chování ZA. - komunikace je odevzdávání a přijímání informací při přímém nebo nepřímém sociálním styku - podmínka sociální existence - nejdůležitější podmínkou v sociálním kontaktu - základní lidská potřeba - smyslem komunikace je dorozumění mezi lidmi - komunikací se navzájem ovlivňujeme – sociální interakce – vzájemné působení dvou a více lidí - základem komunikace je znalost jazyka - člověk používá artikulovanou řeč - základní podmínka pro vytvoření řeči je sluch dále zrak, správné dýchání, jazyk, zuby, rty, centrum sluchu a řeči v mozku - důležitou podmínkou pro rozvoj řeči je prostředí ve kterém vyrůstáme Funkce komunikování: - informovat – předat zprávu, oznámit, prohlásit - instruovat – navést, zasvětit, naučit - přesvědčit – získat někoho na svou stranu, zmanipulovat, ovlivnit - pobavit – rozveselit druhého, rozveselit sebe, rozptýlit Rozlišení komunikace: - meziosobní – přímý kontakt s druhou osobou - skupinová – uzavřená skupina - masová – sdělovací prostředky Typy komunikace: - kruhová – komunikace s bezprostředními sousedy - řetězová – předávání informace od jedné osoby k druhé - ohnisková – jedinec, který zprostředkovává informace s ostatními členy - vertikální – od nadřízené k podřízenému - horizontální – komunikace na stejné úrovni Komunikační formy: - neverbální – komunikace prostřednictvím gest, řeči těla, pohyby – 60 – 70 % - obrazná – názorné zobrazení – dopravní značky,… - symbolická – symboly, které vyjadřují nějakou určitou věc – státní znaky, noty, označení místnosti - metakomunikace – způsob, kdy něco sdělujeme a obsah sdělení může být doplněn nebo změněn neverbálními projevy, nepřístupná ve zdravotnickém zařízení Verbální komunikace: - ústní forma - písemná forma Neverbální komunikace: - zahrnuje širokou oblast toho, co signalizujeme beze slov - podpoření řeči - náhrada řeči - vyjádření emocí, zvládnutí prožitku emoce - vyjádření interpersonálního postoje - uskutečnění sebevyjádření, sebeprezentace - druhy NK: - proxemika – vyjadřuje vzdálenost ve které komunikujeme - pokud někdo vstoupí do našeho kruhu cítíme to jako ohrožení - vzdálenosti jsou ovlivněny věkem, společností a kulturou - intimní zóna – těsná vzdálenost – - osobní zóna – 60 – - sociální zóna – 120 – - veřejná zóna – 370 – - haptika – komunikace dotykem, - kůže na kůži – podání ruky, mazlení, políbení - rameno, ruka, předloktí – bezpečné zóny ženy i muži - na hlavě jen pohladit vlasy – bezpečná zóna - hrudník, prsa, krk – nebezpečná zóna - od pasu dolů – zakázané - posturologie – týká se držení těla, fyzických postojů - kinezika – pohybová interakce - sledujeme protichůdnost slov a gest - souhra pohybů jak navazují a co vyjadřují - gestika – všechna gesta, která používáme - ruce zhruba od pasu do úrovně obličeje - gesta bývají dobře čitelná - mimika – pohyb obličejových svalů - málo je uhlídáme, úmysly se dají odhalit - nejzrádnější - řeč očí – zrakový kontakt je důležitý - dáváme najevo své pocity a jaké pocity má druhý člověk - roli hraje délka pohledu - paralinquické jevy – tón hlasu, výška hlasu, síla hlasu Zásady správné komunikace se zdravými dětmi: - zeptat se každý večer, co příjemného nebo veselého přes den dítě zažilo - jakkoliv bude obsah sdělovaného dráždit k zasáhnutí, abychom to komentovali, jen nasloucháme a nehodnotíme - slova dítěte potvrdit slovy: - „ To jsi musel mít pořádnou radost “ - „ Vidím, že ses vyřádil “ - dítě se k radostným zážitkům i několikrát vrací - v takových případech mu můžeme pomoci při vybavování si minulých událostí i kladením pomocných otázek: - „ A co jsi tam viděl? “ - „ Jakou to mělo barvu ? “ - „ Říkal někdo něco? “ - zcela jednoduše se ptáme a dítě náš zájem, pokud není formální, ocení - nekomentovat události a mlčet, když si dítě způsobí úraz úderem do hlavy nebo jinou ránu - po každém úrazu, při porodu, stavu bezvědomí, mdlobách nebo vyčerpání nemocí, zůstaneme naprosto beze slov, dítě k sobě tiše přivineme a počkáme, až přestane plakat - pláč nikdy nezakazujeme - nevyjadřujeme žádný soucit: - „ Ty moje chudinko “ - dítě nelitujeme, nebrečíme nad rozlitým mlékem - nikam to nevede a dítěti to naopak způsobí v mysli zmatek „ Umění naslouchat je skutečným uměním. “ Rozhovor jako metoda v ošetřovatelském procesu:
- interview je nejpřirozenější psychologickou metodou, patří k nejnáročnějším Psychologie používá metodu kontrolovaného rozhovoru, při němž je třeba si vymezit obsah rozhovoru, připravit si předem správně stylizované otázky. - nač, kdy a jak se ptát typy rozhovorů:
- individuální x skupinový fáze rozhovoru:
1. úvod
- měl by zahrnovat představení 2. vzestup a pokračování
- od obecnějších otázek k podstatě problému nebo naopak 3. vrchol a rozuzlení
- odkrytí jádra problému 4. závěr
- uvolnění, uklidnění, domluva na další spolupráci 5. záznam rozhovoru
- vyhodnocení Předpoklady úspěšného rozhovoru:
1. rozhovor by měl probíhat ve vhodně zvoleném prostředí, ve vhodně vybranou dobu, bez vyrušování a beze spěchu Chyby v realizaci v rozhovoru: 1. netrpělivost - chce se v krátkém čase dozvědět příliš mnoho Pět úrovní komunikace: - rozhovory mezi partnery mohou probíhat na různých úrovních, podle hloubky vzájemného sdílení a otevření se jeden druhému. - ve vztahu jsou důležité všechny úrovně komunikace. Úroveň 1 Nezávazné povídání: - na této úrovni navazujeme vztahy, zkoušíme, zda ten druhý chce s námi mluvit - je to úroveň povrchních, nezávazných rozhovorů, které jsou obvyklé při seznamování – „Jak se máš ?“ - u podobných otázek často ani neočekáváme odpověď Úroveň 2 Sdílení faktů: - v tomto případě jde o výměnu informací bez toho, že bychom řekli něco o sobě - konverzace, v níž se zabýváme jinými lidmi nebo věcmi, je snadná, nic tím neriskujeme, neodhalujeme vlastní „já“ Úroveň 3 Sdílení myšlenek a názorů: - na této úrovni sdělujeme své myšlenky a názory - je to první krok k otevřenosti - při takovéto komunikaci se již cítíme svobodněji Úroveň 4 Vyjadřování pocitů a citů: - nejchoulostivější - nejvíce zavazuje - na této úrovni popisujeme to, co se odehrává v našem nitru – co cítíme k partnerovi a jak a co prožíváme - pokud na této úrovni komunikujeme bez zábran je náš vztah obohacen o významný prvek důvěrnosti Úroveň 5 Hluboké splynutí – setkání srdcí: - nejhlubší rovina vzájemné komunikace - k tomuto hlubokému sdílení dochází vzácně, ve chvílích, kdy se nám podaří odhodit krunýř a plně se otevřít druhému - významně obohacuje vzájemný vztah Evalvační postoje : - označovány přívlastky – přátelský, laskavý, spravedlivý, zdvořilý, velkorysý, ochotný ke smíření a ke spolupráci … - evalvační postoje vedou k podpoře sebehodnocení druhých lidí: např. uctivé a taktní chování, jednání z respektu, umět pochválit, někoho se právem zastat,někomu naslouchat, umět prominout odpustit atd… - zdrav.asistenta je správné chování etické, které vede k podpoře, víře v uzdravení nemocného a ke vzájemné spolupráci mezi asistentem a nemocným Devalvační postoje - činem i celkovým postojem dáváme člověku najevo, že si ho vážíme – přívlastky – nepřátelský, urážlivý, povýšený, nevděčný, netaktní,… - např. v rozhovoru druhého člověka neposlouchat,skákat druhému do řeči, bezohledně odmítnout, podceňovat druhého člověka, chovat se k druhému s opovržením,…. - V profesi zdrav.asistenta by se ryto vlastnosti vůbec neměli vyskytovat ( naprosto nevhodné chování) vedlo by to např. k neshodám mezi pacientem a asistentem, asistentem a ostatním personálem
19) Zvláštnosti komunikace u tělesně,smyslově a mentálně postižených dětí a dospělých DOSPĚLÍ:
Ä Pozorně vnímat pacienta Ä Předpokládat,že je pac.inteligentní Ä Věnovat pac.čas Ä Nestát nad pac, Ä Dodržovat bezdné konvence Ä Nevytvářet skutečnosti,které se nedají ovlivnit Ä Vytvářet bezbariérový prostor
Ä Nevědomí jsou zcela normální lidi Ä Užívat hojně slovní a popisné informace Ä Představte sebe a své funkční zařazení Ä Informovat předem o bolestivých zákrocích Ä Jednat vždy s pac.a ne s doprovodem Ä Vytvořit přijatelné zvukové prostředí Ä Nepohybovat se tiše po místnosti Ä Upravit ordinaci-odstranit překážky Ä Když mu chceme pomoct,tak se ho zeptáme jestli to vůbec potřebuje Ä Vyvarovat je projevu soucitu!
Ä Přistupovat k MPP jako k běžnému pac. Ä Úcta a respekt k pac. Ä Klidné opakování otázek,dotazů… Ä Kom.přizpůsobit hloubce duševního postižení Ä Přerušte pac.roli dítěte Ä I když je přítomen průvodce hovořit a pacientem Ä Trpělivost a tolerance
Ä Zřetelně vyslovovat Ä Obličej tázajícího musí být osvětlen Ä Mluvit pomalu Ä Používat jednoduché věty Ä Ptát se Ä Kontrolovat neverbální komunikaci Ä Být trpělivý Ä Dávat oddech Ä Pochvalovat pacienta Ä Využívat znakovou řeč Ä Vyvarovat se projevu soucitu DĚTI: Ä Sledování psychického vývoje Ä Vývojové normy-individuální normy mezi dětmi Ä Záznam o vývoj dítěte-SEREENNIGOVÉ VYŠETŘENÍ Ä Projevovat zájem o dítě a o to co dělá Ä Respektovat osobnost dítěte Ä Být trpělivý Ä Kdykoliv je to možné,tak dítě pochválit Nemocné dítě,jeho pobyt v nemocnici.práce s rodinou: 1.Chování dítěte u lékaře 2.Výchova dítěte ke spolupráci 3.Předpoklady výchovného působení na děti: Projevovat zájem o to co dítě dělá Respektovat osobnost dítěte Zaujímat optimistický postoj k životu Být trpělivý Být důsledný a kdykoliv je to možné tak dítě pochválit 20. Náročné životní situace, frustrace, deprivace a stres. Relaxační techniky a jejich význam v práci ZA. Přiměřeně náročné podmínky člověka motivují k překonání problému. Člověk se musí nějak projevit většinou člověk z životních náročných situací vychází odolnější, zkušenější, zralejší, jako "vítěz". Ale nadměrná zátěž se může projevit u člověka negativně, a pak hovoříme o stresových situacích. Stadia: 1. Šoku (nechápu proč já) 2. Popření (sklon k izolaci) 3. Hostilita a agrese (výraz životní krize, nesnáší zdravé lidi) 4.Smlouvání (jak dlouho, vyhledávání alternativní med.) 5. Deprese, smutek a opuštění (přehodnocení hodnot) 6. Přijetí faktů a smíření se (rezignace) Stres = tlak vnitřních i vnějších situačních podmínek na člověka důsledek nahromadění se náročných situací člověk se cítí ohrožen Frustrace = psychický stav vyvolaný působením překážek na cestě k cíli formy frustrace - 1. deprivace = nedostatek podnětů (př. citová - nedostatek citových projevů) 2. oddálení (př. mám žízeň, ale nemám přístup k vodě) 3. zmaření = nezdar v něčem, kde mizí naděje opakovaně dojít k cíli (př. když zemřu, když mám někam jet v termínu a onemocním - nejedu) 4. konflikt - střet různých sil Reakce člověka na zátěžovou situaci: 1. agrese - fyzické násilí 2. cesta úniku 1. agrese - od slovní agrese až k fyzickému napadení (slovní agrese - nadávky, výhrůžky, urážky, ale i ironie, zvyšování a zrychlení hlasu, vulgarismy) patří sem snaha budit pozornost, být středem pozornosti (nápadnost v oblékání, projevu, chování) dále je to projekce = svalování viny na druhé, na vnější podmínky identifikace = srovnávání, ztotožňování se s někým kompenzace = chci vyvážit neúspěch něčím jiným racionalizace - člověk hledá rozumové vysvětlení svého neúspěchu, omlouvá se před sebou i před ostatními ("Skoro nikdo neuspěl.") 2. cesta úniku - vyhýbání se povinnostem, nepříjemnostem izolace = únik od povinností např. k alkoholu únik do nemoci (př. před písemkou) popření = zavírání očí před problémem, přehlížení ho x vzdorovitost únik k alkoholu, drogám, což je patologická kompenzace ( = nezdravá nemoc) Každá z uvedených možností může mít různou spol. hodnotu a psychohigienickou hodnotu - př. kompenzace - kladně: neumím M a umím AJ patologicky: neumím M a kompenzuji to pitím, drogami. Frustrace po odstranění překážky nejsou následky nějak patrné z latinského slova frustra = překážka na cestě mezi mnou a cílem je překážka co můžeme dělat s překážkou: - můžu ji zrušit - volím si náhradní cíl, který je podobný původnímu cíli - překonám překážku - obejdu překážku Typ překážky 1. Vnější jsem doma zamknutá bez klíčů → nejdu do školy může být v podobě fyzické či v podobě zákazu, vyhrožování různé lidé, ideové střety ,..... 2. Vnitřní lenost → nejdu do školy strach → následky tohoto konfliktu jsou větší než při rozhodování nezanechává trvalé následky Frustrační tolerance = odolnost jedince zdolávat překážky v dětství je velmi nízká v dospělosti roste odolnost se dá postupně zvyšovat díky vlastnímu úsilí (zvyšováním zátěže je možné frustrační toleranci zvýšit) Aktivity, které nelze považovat za řešení konfliktu 1. Stanovím si cíl, ale úplně o něčem jiném (například trápí mě maturity, jdu si koupit boty → nic nevyřeším) 2. Únik, útěk – uniknu před překážkou 3. Rezignace – sedím, koukám a čekám zda se to vyřeší Deprivace z latinského slova deprivace = mít nedostatek (strádání) prolongování frustrace – dlouhodobá neschopnost dojít k cíly 1. Biologická deprivace dlouhodobá nemožnost uspokojení základních biologických potřeb (jídlo,....) 2. Psychická deprivace deprivace v oblasti sociálních potřeb jedinec dlouhodobě nemůže uspokojovat potřeby, typicky lidské potřeby (životních perspektiv, být uznáván,.......) 3. Emocionální deprivace vyčleňuje se z psychické deprivace nejviditelnější dopad nejsou uspokojované city například mít někoho rád a aby mě měl někdo rád v období dětství – ohrožení vývoje jedince jsou to děti z institucí náhradní rodinné péče nejcitlivější období – 1 rok života dítěte Projevy emocionální deprivace lidé se nám jeví osamocení, uzavření, nemají zájem se zviditelňovat horší výsledky v různých druzích činností ← snížení sebevědomí, konfliktogenní typy různé podoby agrese – citová oploštělost (když se chce zviditelnit) Jak se dítě může vyrovnat s emocionální deprivací? Reakce na deprivaci 1. Kompenzace (vyrovnání) dítě se snaží vyrovnat se se situací, nalezením jiného živého objektu (sourozenec, prarodič, učitele, vychovatele, cizí člověk, zvířata) okolí může hodnotit dítě jako vlezlý 2. Substituce (nahradí) objektem jsou neživé objekty (jídlo, nakupování zbytečností, oblastí idejí, názorů, postojů → zastánce různých ideologií) 3. Rezignace člověk to příjme většinou neuvědomované citová oploštělost → může přerůst v citovou tupost (absolutní nezájem, vše jde kolem něj) - Negativismus jedinec se snaží za každou senu na sebe upozornit, paradoxní reakce, živočišné projevy, obranné reakce Subdeprivace mírnější (varianta) podoba deprivace až koncem 80. – 90. let se začal pojem objevovat bývá velmi obtížné identifikovatelné později můžeme začít s pomocí Situace ze kterých vyplývá subdeprivace a. Dítě je nechtěné z hlediska času b. Dítě je nechtěné z hlediska pohlaví c. V postojích vůči dítěti zamítavý postoj d. Nezralost rodičů e. Citově deprimovaný jedinec některé ze svých projevů přenášejí na své potomstvo f. Ambiciózní výchova Vznik subdeprivace rodiny podnikatelů, rodiny s nízkým sociálním statusem Následky deprivace jsou dlouhodobé často si to jedinec nese celý život spouštěč psychózy (schizofrenie – má různé formy) Stres stres = tíha, tíseň stav organismu, který je výsledkem působením nepřiměřených dlouhodobých podnětů zasahují buď oblast tělesnou či duševní (ale i kombinace) důsledek – ztráta celkové obranyschopnosti organismu stav, kdy selhávají veškeré účinné ochranné, obranné i adaptační schopnosti (vlastnosti) organismu → stav celkového vyčerpání organismu → může dojít až k zániku jedince Druhy stresu
- copingové strategie= boj s nadlimitní situací A. aktivní 1. nereaguje na zátěž ale vyčkává 2. posilování vlastního já, zbevení se nepříjemných návyků 3. plánování- stanovení si postuoného cíle, první krok 4. realizace cílů 5. výdrž B. pasivní 1. vyčkávání 2. lhostejnost- nezajímám se o tu věc, neberu ji za svou 3. rezignace Stresory (činitelé, které vedou k tomuto stavu) Stresory materiálního původu - nedostatek jídla (dlouhodobá) - dlouhodobé působení hluku - příliš málo prostoru (osob 70 x 70) po dlouhou dobu - velký prostor - Stresory sociálního původu - patologické vztahy v nichž je jedinec účastníkem - dlouhodobá krize před rozpadem manželství - patologické vztahy na pracovišti (podezřívavost → úzkost, strach) - Stresory psychického původu - „za to může některé mé vlastnosti“ - zvýšená ctižádostivost - ze sebe maximum → vyčerpání - workoholismus, kariérismus - cítí se být nedotčen, nedoceněn, přehlížen - stereotyp - Rozdělení hodnot stresorů (maximálně 100 bodů) 100 b smrt partnera 73 b rozpad vztahu 63 b smrt blízkého 53 b nehoda, úraz 50 b svatba 47 b důchod 45 b odchod ze zaměstnání, nemoc v rodině 39 b rodinný přírůstek, finanční problémy jestliže se součet stresoru blíží k 300 b → stresová situace nad 150 b – pravděpodobné, že se objeví stres signalizují nadměrnou zátěž organismu u dětí je to jiné – vyšší Průběh stresu má 2 fáze + 3. fáze (stav zhroucení) 1. Fáze zvýšení celkové aktivity (vydává ze sebe maximum) postupné vyčerpání rezervních sil 2. Fáze celkové snížení aktivity jedinec se snaží omezovat nedůležité činnosti pouze aktivita v tom v čem je to důležité problémy s rozchodem – odbývá práci a pouze řeší krizi trvá kratší dobu než 1. fáze není mnoho energie, která se může vložit do aktivit výsledek – celkové vyčerpání Doprovodné projevy ve 2. fázi = změny ve fungování organismu (civilizační choroby) - zvýšení krevního tlaku - zvýšení srdeční činnosti - zvýšená hladina cholesterolu - poruchy spánku (nemohu usnout, časté probouzení) léky ..... odbourání REM fázi → chybí sny REM fáze = očistec, regenerace - chorobné změny mozku zmenšování mozkových buněk zkracování výběžků odumírání nervových buněk → poruchy pozornosti stresorový hormon – adrenalin, kortizon Léčba (terapie) Jestliže se včas zahájí léčba, tak to nemá následky (→ spoje se natáhnou, buňky se zvětší) Nutná pomoc druhé osoby jedinec nepřijímá (brání se) myšlence, že je vyčerpán a stresován 1. Zjistit stresory 2. Zmírnit či odstranit stres (stresory) změny: a. Vnější změny změna pracoviště rozchod b. Vnitřní změny škodliviny je třeba odstranit přehodnocení postojů, emocí, činností, o sobě sebepoznání (uvědomění si kladů) úprava celkového životního stylu časové rozvržení: práce, zábava, spánek ,relaxace do odpovídajících časových úseků c. Antistresová cvičení jejich podstata v odpovídající fyzické relaxaci psychická relaxace (hudba) činnosti založené na imaginaci (představuje si příjemnosti) 21. Prožívání nemoci a postoj k nemoci u dítěte, dospělého a seniora s ohledem na jejich zvláštnosti. Péče o duševní zdraví Nemoc- je to náročná životní situace, která je vnímána jako nepříjemná, obtížně zvládnutelná, někdy jako nezvládnutelná. Nemoc mění obvyklý způsob života, navyklý denní stereotyp, po kratší či delší dobu omezuje člověka v jeho běžných zvyklostech. Brání mu dočasně vykonávat zaměstnání, vlivem choroby může dojít ke snížení výkonu, případně znemožní nemoc povolání dále vykonávat. Každý člověk se jinak vyrovnává s náročnou situací, kterou nemoc je. Co člověk prožívá v době onemocnění je závislá na mnoha faktorech.
- dítě- prožívá nemoc citově ( nepříjemné příznaky, omezení aktivity, separace od rodiny - dospělí- racionálně ( rozumově)- schopnost posuzovat nemoc, jako přirozenou součást života- snaha o rychlé vyléčení - starý člověk- převládá citová složka – bojí se sociálního dopadu ( osamělosti, závislosti na někom)
- záleží na typu osobnosti před onemocněním - extrovertní osobnosti se lépe vyrovnají s nemocí, dokáží o svých problémech mluvit - problematičtější jsou osobnosti typu cholerika a melancholika - u melancholických typů se zvyšuje uzavřenost a tím i prožitek z nemoci zhoršuje
-schopnost přijímat a správně chápat důležité informace k léčbě
-konzervativní- lépe přijímána -operativní- doprovází nepříjemné projevy- strach, bolest, nejistota, závislost, obava z narkózy, z operativního nálezu, strach ze smrti 5.PROSTŘEDÍ LÉČENÍ - domácí prostředí- ve většině případů je lépe přijímáno - hospitalizace- ztížená adaptace na nemoc, nemocnici, změna režimu dne, separace od rodiny Fáze prožívání nemoci -premedicínská -předtím než člověk navštíví lékaře -laická -od propuknutí nemoci do konzultace s lékařem -medicínská - první kontakt se zdravotníky člověk se s nemocí postupně vyrovnává, dochází k adaptaci na novou situaci. Adaptace je přizpůsobení se novým, neobvyklým, někdy i těžkým a náročným změnám a vlivům prostředí. Adaptace na nemoc 1.Poplachová reakce -první reakce na bolest -první sdělení onemocnění, diagnosy -dochází k velkému vyčerpání organismu -potřeba pomoci od okolí 2.stabilizační fáze -nemocný spolupracuje s lékařem -dělá to co je v jeho prospěch, užívá léky, řídí se pokyny lékařů… -může dojít k uzdravení nebo registraci 3.registrace, rozčarování - příznaky se nelepší - vznik komplikací -mobilizace posledních sil- vyčerpání organismu -je nutná psychická podpora 4. a) rekonvalescence b) exitus Reakce na nemoc -přechod ze zdraví do nemoci znamená pro člověka velkou změnu. Svým způsobem je to krizová situace -s touto situací je nutno se vyrovnat- adaptovat se -adaptace aktivní-jedinec si danou situaci přizpůsobí sobě a svým potřebám -adaptace pasivní-jedinec se dané situaci přizpůsobí maladaptace - je to opak adaptace. Způsob ochranného chování v dané situaci - chování může být přiměřené i nepřiměřené - maladaptace má podobu agrese nebo úniku formy maladaptivního chování - egocentrismus-upoutání pozornosti na vlastní osobu, u dětí nápadné chování ( křik, pláč), u dospělých skryté formy ( oblečení, vyzývavé chování) - identifikace- ztotožnění se s osobností jiného pacienta, kladný i záporný význam, přebírá optimistické i pesimistické reakce na nemoc a uzdravení - racionalizace-zdůvodňování chování v situacích kdy došlo k selhání,odstranění nepříjemných emocí, vnitřního napětí - hostilita-hrubé, vulgární chování vůči okolí - regrese-návrat na nižší vývojový stupeň- děti například šilhají, pomočují se, odmítají sebeobsluhu. Dospělí- infantilní chování - negativismus- pasivní forma- odmítaní terapie, léků, jídla, komunikace… -aktivní forma-pravý opak, požadovaného chování- odmítání spolupráce, porušení diety, zákazu kouření -registrace-apatie, nespolupráce,uzavření do sebe, stává se často u dlouhodobě nemocných -izolace- znamená to vytvoření si vlastního světa je bezproblémový Postoj k nemoci Každý zaujímá k nemoci svůj vlastní postoj- může mít různou podobu: -normální postoj-pacient normálně reaguje na informace o nemoci a na její prognózu -bagatelizující postoj- pacient podceňuje závažnosti onemocnění, jsou až nepříjemně optimističtí -heroický postoj- potlačují vůlí silnou bolest a nepříjemné zážitky -repudiační postoj- popření nemoci, odmítání že by mohl být nemocný, zastírání příznaků nemoci -nosofobilní p. – nepřiměřená obava z nemoci, pacient je více či méně vědom nepřiměřených obav, ale nedokáže je potlačit -nosofilní p. – uspokojení z nemoci, využívání to co mu dává nemoc. Často u dětí - hypochondrický p.- pacienti jsou přesvědčeni o nemoci i v případě plného zdraví simulace- vědomé předstírání nemoci disimulace- opak simulace, zastírání nemoci a jejich příznaků, důvodem je např. nevýhoda plynoucí z onemocnění, často u dětí péče o duševní zdraví -. Každý z nás se během života setkává s náročnými životními situacemi, které se postupně učí zvládat. Nahromadí- li se mnoho takových situacích , jsme- li přetíženi,dostáváme se do napětí , cítíme se unaveni. Říkáme že jsme se stresu. Proto je v dnešní době potřeba aby každý člověk pečoval o své duševní zdraví. Je důležité naučit se snížit napětí, uvolnit se… - dechová a tělesná relaxace- dýchání je základní vitální funkce, za nejdůležitější je považováno správné vydechnutí. Správné dýchání zlepšuje tělesný stav, držení těla, zlepšuje výkonnost, zlepšuje náladu - aromaterapie- vonící rostliny mají specifický účinek na lidský organismus. Působí proti stresu a jeho nežádoucím účinkům. Esence se buď přidávají do koupele, nebo se mohou vdechovat, potírat tělo atd.. - relaxace hudbou- hudba pomůže k uvolnění, zapomeneme na stres, uvolníme se. - Jóga - meditace
22. Profesionální adaptace, deformace a syndrom vyhoření – jejich prevence a účinná pomoc ze strany ZA. Profesionální adaptace : - Adaptace = přizpůsobení - Evaluující chování u zdrav.asistenta – vede lepší a rychlejší profesionální adapraci Devalvující chování u zdrav. Asistenta – špatně přizpůsobivý až nepřizpůsobivý Předpoklady pro profesi
1. povahové vlastnosti
- podle typu temperamentu - sangvinik, cholerik, flegmatik, melancholik, extrovert, introvert 2. úroveň prožívání
- osoba - vřelá (otevřená) X chladná X uzavřená 3. charakterové vlastnosti
- mravní, pracovní, společenské 4. odborné předpoklady
- úroveň dosaženého vzdělání, dovedností a vědomostí (výrazně ovlivňují vykonávání profese) 5. sociální předpoklady
- posuzuje se sociální inteligence a sociální zralost problematiky 6. předpoklady technické
- ovládání přístrojů, nástrojů, dovednost, schopnosti psychomotorické - zručnost při výkonech, při ošetřování nezpůsobit nemocnému bolest 7. předpoklad celoživotního vzdělávání
- nástupní praxe, semináře na pracovištích, doplňkové specializační vzdělání (IDVZP Praha, Brno), vyšší zdr. školy, bakalářské studium a Mgr. studium na VŠ 8. profesionální adaptace na profesi
- citová adaptace Profesionální deformace: - = citová otrlost zdravotníka ( nezájem projevit jakékoliv city vůči nemocnému – např. soucit, empatie ) - Zdravotník působí dojmem netečnosti a cynismu - Vliv evaluujícího chování na profesionální deformaci – u profesionální deformace se toto chování nevyskytuje - Vliv devalvujícího chování na profesionální deformaci – negativní vliv Syndrom vyhoření
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie Skočit na: (také syndrom vyhasnutí, vyhaslosti, vyprahlosti, angl. burnout) byl poprvé popsán v roce 1975 H. Freudenbergerem. Existují různé definice (např. ztráta profesionálního zájmu nebo osobního zaujetí u příslušníka pomáhajících profesí nebo vyhoření jako výsledek procesu, v němž lidé velice intenzívně zaujatí určitým úkolem nebo ideou ztrácejí své nadšení), které shodují v určitých bodech: Nejpodstatnějším znakem je posledně zmiňovaný chronický stres vycházející z pracovní činnosti, který může být doprovázen další zátěží z osobního života, sociálního i fyzikálního okolí atd. Profese je charakteristická vysokými nároky na výkon, bez možnosti delší úlevy a závažnými následky v případě omylu. Výkon takové práce bývá spojen s velkou odpovědností a nasazením, někdy s pociťováním „poslání“ profese. Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností. Samotné vyhoření je výsledek dlouhého pozvolného procesu, který má následující fáze: Zvláště v poslední fázi se vyskytují tyto příznaky: Je to tedy stav, kdy se u jedince vyskytuje ztráta činorodosti a poslání, pocity zklamání, hořkosti při hodnocení minulosti. Jedinec ztrácí zájem o svou práci i o osobní rozvoj, spokojuje se s každodenním stereotypem, snaží se pouze přežít, „nemít problémy“, je emočně „oploštělý“, dochází k redukci tvořivosti, iniciativy a spontaneity, převažují negativní pocity od hostility po depresi, přidružují se i somatické potíže. Vyhoření postihuje lidi z pomáhajících profesí, nejčastěji pak lékaře, zdravotní sestry, učitele, psychology, sociální pracovníky, manažery, policisty atp. Při prevenci vyhoření je důležitý vlastní postoj člověka k práci – samozřejmě v ní má být pociťován smysl, ale neměla by být jediným cílem, smyslem a zájmem v jeho životě a sociální opora, jejímiž hlavními zdroji jsou: rodina, kolegové v práci, přátelé, zájmy a koníčky a celkově trávení volného času. Při léčbě vyhoření se využívají psychologické přístupy, především existenciální psychoterapie, logoterapie a daseinanalýza. 23. Psychologická problematika diskriminace, šikany, závislostí a minoritních skupin. Psychoterapie v práci ZA Diskriminace Diskriminace (lat. discriminare = rozlišovat) je termín označující nějaké rozlišování. Nejčastěji se používá v negativním významu rozlišování lidí na základě příslušnosti k nějaké obecné skupině bez ohledu na schopnosti konkrétního jedince. Podle konkrétního kritéria diskriminace se hovoří o diskriminaci na základě rasy, náboženského přesvědčení, pohlaví, věku apod. Tyto druhy diskriminace jsou v moderních demokratických společnostech považovány za nepřípustné a zpravidla jsou zakazovány zákony a mezinárodními úmluvami. V Česku diskriminaci zakazuje již Listina základních práv a svobod, ale zákazy konkrétních forem diskriminace se objevují i v dalších zákonech (např. v zákoníku práce). V právu se ovšem diskriminací nerozumí jakékoli rozlišování, nýbrž jen taková situace, kdy „právní řád určitého státu vytváří nerovnost ve výkonu subjektivních práv nebo povinností, avšak neexistuje zde relevantní souvislost mezi touto nerovností založenou právním řádem a nerovností, která je z povahy věci vlastní subjektivnímu právu nebo povinnosti“[1]. Rozlišování, které sleduje legitimní cíl a je přiměřené tomuto cíli, není zakázanou diskriminací. Pozitivní diskriminace Často se objevuje též termín pozitivní diskriminace (též afirmativní akce), který označuje záměrné úsilí, jak některou, zpravidla jinak negativně diskriminovanou, skupinu osob cíleně zvýhodnit. Přínos pozitivní diskriminace je však sporný. Její kritici tvrdí, že afirmativní akce ve skutečnosti 1) oslabují vůli menšin ke skutečné změně svého postavení, 2) vychovávají novou generaci v přesvědčení, že dostane vše bez práce, a 3) naznačují, že příslušníci menšin jsou méněcenní, neboť nejsou schopni vyhovět běžným požadavkům společnosti. Na druhou stranu, podle tvrzení zastánců mají afirmativní akce pouze zajistit diskriminovaným příslušníkům menšin stejnou příležitost k uplatnění, jakou mají příslušníci většinové populace. Šikana Šikana (anglicky bullying) označuje fyzické i psychické omezování či týrání jedince v kolektivu. Dochází k ní ve všech skupinách věkových i sociálních. Setkat se s ní můžeme v jakémkoliv typu škol a školských zařízeních, v armádě, sportovním klubu, ve vězení, ale i v rodině (zaměřena na neoblíbené dítě) či v zaměstnání (podle toho, zda je původcem kolega či nadřízený, mluvíme o mobbingu nebo bossingu). Varianty šikany jsou velmi různé, stejně jako metody, kterými je prováděna. Zpravidla má agresor nad obětí fyzickou či početní převahu. Následky šikany si do dalšího života odnášejí všichni zúčastnění, největší dopad má ale pochopitelně na oběť. Někdy bývá jako „šikana“ označováno také byrokratické obtěžování a omezování. Slovo šikana má původ ve francouzském „chicane“, což znamená „zlomyslné obtěžování, týrání, sužování, pronásledování, byrokratické lpění na liteře předpisů, například vůči podřízeným nebo vůči občanům, od nichž šikanující úředníci zbytečně vyžadují nová a nová potvrzení a razítka, nechávají je pro nic za nic čekat atd.“ V tomto významu se slovo šikana uplatňuje právě v souvislosti se zneužíváním moci a obtěžováním v byrokratických systémech. Šikanovat tak mohou např. státní úředníci nebo policisté. Dnes je však častěji používáno jako synonymum pro psychotraumatizaci ve skupině, je označením pro opakované týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace. V přeneseném smyslu se pak slovo používá pro označení jakéhokoliv omezování slabších subjektů silnějšími. Vnější znaky
Definice šikany jako „opakovaného týrání, zotročování, ponižování nebo omezování jedince nebo skupiny jiným jedincem nebo skupinou prostřednictvím agrese či manipulace“ se opírá právě o vnější znaky šikanování. Charakteristické vnější rysy šikany jsou dále:
Šikanu je možné členit dle následujících kritérií:
Kritéria dělení umožňují klasifikovat různé typy šikany. Znalost variant a typologie usnadňuje „léčení“ i odhalení signálů, které šikanovaný dává svému okolí. Tradiční křtící rituály zacházení s nováčky nejsou šikanou v pravém slova smyslu. Od šikany jako takové se odlišují tím, že „slouží spíše zábavě, jsou jednorázové, oběť je podstupuje dobrovolně, ví, že jde o zkoušku, vše se řídí pravidly a zvykovým právem“. Vhodnější je tedy patrně označení „praktiky blízké šikaně“. Vztah oběti a agresora
Vztah, který se vytvoří mezi agresorem a obětí, může být až překvapivě silný. Příčinu je možné hledat v absenci citových vztahů, které jedinec substituuje intenzivním vztahem navázaným skrze šikanu, nebo v závislosti ne nepodobné závislosti drogové. V druhém případě vznikne u šikanujícího „návyk“, který musí uspokojovat stále většími dávkami. U oběti naproti tomu může pod tlakem šikany dojít k identifikaci s agresorem. V souvislosti s tím můžeme mluvit o vzniku „pseudosvědomí“, které šikanovaného kárá za negativní myšlenky o šikanujícím. To jsou jedny z důvodů, proč je velmi nevhodné konfrontovat oběť s agresorem či je jen společně vyslýchat. Oběť se při pohledu na svůj „vzor“ může agresora zastávat, nechce ho podrazit, často odvolává svá předchozí svědectví a případ před agresorem zlehčuje. Vývoj
Na šikanu je možné nahlížet jako na onemocnění skupiny. Pojem psychotraumatizace ve skupině ukazuje k tomu, že se nejedná jen o vztah mezi agresorem a obětí, nýbrž že jde o infekci, která postihla vztahy v celé skupině. Vývoj této choroby pak postupuje od prvotního ostrakismu, přes počátky systematizace a vytvoření jádra šikanujících, až po fázi, kdy normy agresorů přijímají či respektují všichni členové skupiny, páni i otroci, a kdy je možné mluvit o dokonalé šikaně. Poslední fáze mohou být provázeny zapojením šikany do oficiální struktury příslušné instituce (především věznice či armáda, ale i školská zařízení a u mobbingu pracoviště). V takových případech pak šikanující představují „příkladné“ členy kolektivu, kterých se instituce mnohdy zastává. Znalost vývojových stádií je podmínkou pro úspěšnou léčbu. Aplikace nevhodných metod pro konkrétní fázi nebo náprava založená pouze na odstraňování vnějších znaků může vést ke zhoršení situace a k prohloubení šikany. Příčiny
Příčiny nárůstu agrese (tedy i šikany) je možné vidět v rychle se měnících životních podmínkách, v absenci požadavku na neagresivní chování i v obecné krizi autority. V takovém prostředí pak skupinová dynamika může vést k agresi projevované například šikanou. Nejsilnějším faktorem, který ovlivňuje vznik šikany, jsou osobnostní charakteristiky členů skupiny. Podstatná je také osobnost autority, pod kterou skupina spadá, např. nadřízený, učitel, rodič. Nevhodné chování autority může být dokonce impulzem ke vzniku šikany nebo jejím podpůrným faktorem. Pouze ve strukturách, v nichž je šikana tradicí (armáda, vězení, ale i školská zařízení, v nichž není šikana dlouhodobě řešena), ustupuje profil osobnosti do pozadí. Šikana se objevuje převážně tam, kde je kolektiv uzavřeným celkem, z něhož nelze kdykoliv beztrestně vystoupit (škola, vojna, vězení). Charakteristika aktérů
Agresoři bývají starší, fyzicky vyspělejší jedinci nebo skupina disponující početní převahou. Šikanující mnohdy pochází z prostředí, kde je agrese prostředkem jednání. K šikanování ho často vede vlastní zakomplexovanost, nedostatek sebevědomí a nejistota. K oběti bývá bezohledný a mnohdy ji považuje za méněcennou. Obětí bývá často jedinec, který se nějak odlišuje. Spektrum odlišností je velké, nejčastěji jsou šikanováni jedinci handicapovaní vzhledově, sociálně či fyzicky, lidé úzkostní, plaší, či ti, kteří se odlišují rasově, národnostně, vyznáním nebo chováním. Stejně tak se může obětí stát nový člen skupiny (nový žák, spolupracovník). Šikanující i šikanovaní mají některé společné rysy. Mají horší výsledky (ve škole, v práci), jsou v kolektivu méně oblíbeni, mívají nižší sebevědomí a častěji zakoušejí problémy v rodině. V jedné osobě se také může spojovat role oběti a agresora. U těchto tzv. „agresivních obětí“ jsou ještě umocněny negativní důsledky šikany ve srovnání s jednoznačnými oběťmi či jednoznačnými agresory. Formy
Formu ovlivňuje jednak věk účastníků (u dětí jsou praktiky mírnější než u mladistvých), pohlaví (u mužů je typičtější fyzická forma, u žen psychická a šikanování ženami je obecně méně častější). Nejkrutější formy šikanování se objevují tam, kde je oběť nucená pobývat společně s agresorem na jednom místě (školní zájezdy, internáty, výchovné ústavy, věznice apod.). Mezi formy šikany patří ignorování oběti, její izolace, pomlouvání a zesměšňování (snižování pozice v kolektivu), ale i vyhrožování, udílení násilných a manipulativních příkazů a vydírání. Dále sem řadíme krádeže věcí, jejich poškozování a nedovolenou manipulace s nimi. V neposlední řadě jde o praktiky fyzického násilí, a to i za použití zbraní. Nelze pominout ani šikanu se sexuálním podtextem, ta sahá od verbálního obtěžování až k pohlavnímu zneužívání a znásilnění. Dopad na zúčastněné
Jak bylo zmíněno výše, šikanování se týká všech členů skupiny, v níž k ní dochází. Šikanování proto negativně postihuje oběť, ale i agresora a ostatní členy skupiny. Zasáhnout však může i jedince stojícího mimo skupinu, například rodiče šikanovaného. U agresorů dochází k upevňování antisociálních postojů. Odnášejí si zkušenost, že agresivní chování je možné využívat k osobnímu prospěchu. V dalším životě pak mají častěji problémy se zákonem. Ostatní členové kolektivu („přihlížející“) přijímají názor, že společnost není schopna zajistit bezpečnost některým jedincům a že porušování mravních i zákonných norem není trestáno. V budoucnosti se pak při setkání s porušováním norem chovají pasivně nebo se takového porušování mohou sami dopouštět. Oběti šikany trpí pochopitelně nejvíce. Potíže, které se u nich objevují, je možné zahrnout mezi posttraumatické stresové poruchy. U šikanovaných jedinců dochází ke zhoršení pracovních výsledků (školního prospěchu) a častější absenci v zaměstnání či záškoláctví. Klesá jejich sebevědomí a sebehodnocení, mají problém s navazováním vztahů. Dostavuje se i tzv. kumulovaný efekt, oběť získává pocit, že není v pořádku a šikanování si zaslouží. Deprese a apatie může šikanovaný řešit útěkem k drogám a alkoholu. V závažnějších případech může přistoupit i k pokusu o sebevraždu. Podobně jako u ostatních členů skupiny také u obětí šikany roste pravděpodobnost, že se v budoucnu budou dopouštět neetického chování a násilí. Školní šikana
Šikana ve škole není novinkou, je patrně stejně stará jako škola sama. Vědecká diskuse o šikaně však započala až v roce 1969 ve Skandinávii a až na konci osmdesátých let 20. století byly publikovány výzkumy i jinde ve světě (Velká Británie, USA, Austrálie, Japonsko, Nizozemsko, Kanada). Impulzem byly alarmující znaky, které vykazuje šikanování dnešní doby. Dochází k nárůstu počtu případů šikany, nárůstu brutality a rafinovanosti a naopak klesá věk aktérů šikanování. Nově se objevuje fenomén „šikanovaného učitele“. Šikana se nevyhýbá ani středním školám, může se objevit i na vysokých (koleje). Výraznější je na učilištích. Ve všech případech však šikana snižuje, pokud přímo neznemožňuje, pedagogické působení školy. Výchovný i vzdělávací efekt je v takových skupinách minimální. V 90. letech 20. století se v Česku nově objevila šikana motivovaná sociálně-ekonomickými rozdíly mezi žáky a jejich rodinami. Tyto rozdíly se projevují např. v oblečení či v mobilních telefonech, a jsou agresorům vítaným nástrojem, jak zasáhnout oběť na citlivém místě. V zavedení školních uniforem pak někteří vidí způsob, jak utlumit viditelnost sociálně-ekonomických rozdílů mezi dětmi. Prevence a řešení Řešení školní šikany má řadu překážek, mezi které může patřit chování učitelů, ředitelů i samotných žáků či nedostatečné legislativně-kázeňské pravomoci školy. Pomineme-li tzv. utopická řešení, např. zrušení škol či úplné nahrazení školní docházky domácím vzděláváním, můžeme šikaně předcházet především zajímavou výukou s atraktivním programem. Prevenci šíření šikany pak dále představuje:
Žáci a studenti by měli být vedeni k participaci na předcházení šikaně i na jejím řešení, ať již formou samosprávy nebo školních projektů. Jednoznačně přínosná je také dlouhodobá spolupráce s rodiči žáků a s institucemi, které se šikaně věnují (státní i nevládní organizace). 24. Iatrogenie a sororigenie jako závažný zdravotnický a psychologický jev a jejich účinná prevence. Stereotypy a předsudky v práci ZA. Sororigenie Je to poškození pacienta sestrou. Psychogenní iatropatogenie Je to trvalé nebo přechodné psychické poškození pacienta vlivem jednání a komunikace lékaře,sestry,studentů… NEDBALOST Porušení opatrnosti při výkonu činnosti.Nedodržení klasického postupu,ale volba jiného postupu bez náležité přípravy. vědomá-ví,jak s to mé dělat,ale nedělá to tak.Ví,že z toho budou následky,ale snad to vyjde. nevědomá-vzdělanostní deficit Různé typy poškození: 1.DLE CHARAKTERU- (somatické) -určení nesprávné diagnózy (psychické) -nesdělíme pacientovi diagnózu (kombinované) -provádíme léčbu bez vysvětlení a provádíme zbytečná vyšetření 2.DLE ROZSAHU -poškození jednotlivce -poškození skupiny :to vše z nedostatku kompetencí a informací 3.DLE AKTÉRŮ -lékař a další zdravotnický personál (spolupacienti,studenti..) 4.DLE PŘÍČIN -porušení kompetencí například: nedbalost,záměrnost,negativní zaměření proti určitým lidem 5.DLE TYPU ČINNOSTÍ A SITUACÍ -sdělovat výsledky vyšetření,diagnózy,prognózy,ošetřovatelské péče Typ jedince náchylného na poškození: -emočně labilní -nízké sebevědomí -nejistí lidé
25. Kultovní chování, asertivita a agresivita. Problematika bolesti, strachu a úzkosti. Asertivita Je to komunikační styl,přímé a upřímné vyjadřování vlastních názorů negativních i pozitivních,aniž bychom porušovali práva jiných lidí. Základní prvky asertivity: · otevřená přímá komunikace · aktivní realizace svých cílů · naučit se odmítnutí,říci NE · naslouchat druhému · uzavírat kompromisy Nikdo s námi nesmí úspěšně manipulovat,pokud to sami nedovolíme. Manipulace je vlastně ovlivňování druhých,prostřednictvím skrytých manévrů,která zasahují bolavá místa. ASERTIVNÍ LIDSKÁ PRÁVA 1.Právo každého člověka samostatně posuzovat své vlastní chování,myšlenky a emoce a být za ně a jejich důsledky odpovědný. 2.Právo nenabízet žádné výmluvy a omluvy ospravedlňující jeho názory,postoje,rozhodnutí a chování 3.Právo každého rozhodnout se sám,zda a jak se zapojit do řešení problémů jiných lidí.Právo odmítnout odpovědnost za činnost institucí a lidí. 4.Právo změnit svůj názor 5.Právo dělat chyby a být za ně odpovědn 6.Právo říci ,,Já nevím“ 7.Právo dělat nelogická rozhodnutí 8.Právo být nezávislý na dobré vůli jiných Agresivita Chování,které je vedeno se záměrem ublížit jiné osobě,nebo poškodit nějakou věc. Agresivita může chápána jako násilné narušení práv jiného člověka a nebo jako asertivní chování. ZNAKY: · poškozuje jinou osobu · je záměrné · porušuje dané normy · není motivované snahou pomoci dané osobě ani jinými prosociálními úmysly DĚLENÍ AGRESIVITY I. 1.instrumentální-prostředkem,jak dosáhnout vnějšího cíle,cílem není ničení jako takové 2.emocionální-přítomnost silné negativní emoce,většinou hněvu a agrese,není prostředkem,ale cílem sama o sobě. DĚLENÍ AGRESIVITY II. přímá x nepřímá verbální x fyzická aktivní x pasivní autoagrese x heteroagrese PŘÍČINY AGRESIVITY:
-postižení CNS,abstinenční příznaky -úzkost,strach
-léky,alkohol,drogy -vliv sdělovacích prostředků Strach - nepříjemný pocit, kterým jedinec reaguje na ohrožení - vždy má nějaký obsah, je z něčeho Úzkost - bezpředmětná, má charakter neurčitého ohrožení nemusí být psychickou reakcí, ale primárním příznakem růz. onemocnění (IM, AP, plicní embolie) Význam strachu: Pozitivní – přiměřený strach, který varuje, podněcuje k vyhledání pomoci Negativní – zatěžuje organismus druhotnými vegetativními reakcemi (zvýš. TK, tachykardie, tachypnoe, motorický neklid, třes, zblednutí, pocení a poruchy zažívání, rozšířené zornice, snížené vylučování slin, pomočení, pokálení… pro organismus nejhorší – panický strach – člověk vnímá nepřesně, ukvapeně Předmět strachu (v souvislosti se zdrav. prostředím) plánovaná operace hospitalizace vyšetření a jeho výsledek, výkony (dg., th.) personál spolupacienti propuštění nedovolání se pomoci vážná nemoc, smrt imobilizace, nemohoucnost rodina, osobní záležitosti, ztráta životních možností bolest nedostatek informací, nepravdivé informace komplikace nejistota – reakce okolí, změna způsobu života nosokomiální nákaza neodborná péče - strach vyvolávají tzv. signály ohrožení příznaky (změna barvy moči, kůže…) obtíže (zhoršení sluchu, zraku, bolest…) nepříznivá zpráva vstup do zdravotnického zařízení Zdroje strachu: nevhodná výchova (strašení lékařem, vyprávění o nemocech…) vrozená přecitlivělost na silné vnější podněty sdělování prožitků (např. jiní pacienti, sourozenci…) hyperprotektivní výchova Nosofobie – extrémní strach z nemoci Př.karcinofobie-strach z rakoviny Hypochondrie – menší nosofilie jedinec se obává nemoci, ale není si vědom neopodstatněnosti svého strachu, bývá přesvědčen, že lékaři jeho onemocnění nerozumějí, že něco přehlédli Nosofilie-láska k nemoci -zvýšená péče,líbí se mu v nemocnici Repudiační-úplné popření nemoci Bagatelizující-zlehčující situaci -podceňují závažnost nemoci Jednání s pacientem ve strachu a úzkosti zjistit příčinu strachu v rozhovoru - respektovat strach/úzkost nemocného umožnit, aby o svém strachu mluvil informovat, vše dostatečně a srozumitelně vysvětlit trpělivost, vlídnost, klid (ujišťující, nikoli lhostejný) vhodná aktivizace nemocného kontakt s blízkými umožnit kontakt se spolupacienty, kteří něco podobného prožívali zkrátit čekání na jednotlivé výkony nepotlačovat emoce, nezlehčovat použití odpoutávacích technik zajištění odborné pomoci (možnost skupinové psychoterapie) umožnění návyků z domácího prostředí BOLEST -varovný signál -ochranná funkce -nepříjemná jako smysloví a emoční prožitek -emoční a smyslový jsou spojeny s tím,že je to aktuální nebo potencionální(infarkt) poškození tkání -spojena s emocemi ,úzkostí a strachem -signál onemocnění nebo onem.samotné -individuální a rozlišujeme zvláštnosti: 1.zkušenost s bolestí -jestli už jsme bolest prožili Př. Menstruační bolesti 2.očekávání(jak se s tím vyrovnat) 3.vzájemné vztahy -mít se o někoho opřít 4.výchova -rozmazlené děti 5.tolerance k bolesti -práh bolesti Složky: 1.smyslová-intenzita -kvalita -lokalizace(místo) 2.emoční-jak jí prožíváme 3.hodnotící-myšlení -srovnávání zkušeností¨ -očekávání ODEZVA NA BOLEST 1.subjektivní –prožívání -v řečovém projevu 2.objektivní-shrbený -výraz v obličeji 3.fyziologická-bledost Jak se chovat k pacientově bolesti seznámit se s pacientovou bolestí (nechat si popsat, vylíčit charakter) vyhnout se sugestivním otázkám empatie – slovně, dotekem, mimikou (upřímně, přiměřeně) tolerovat hlasité projevy při silné bolesti posilovat kognitivní kontrolu (informace o průběhu, následcích…) informovat nemocného o průběhu, event. příčině informovat rodinné příslušníky (blízké) o pacientově bolesti užívat sugesci, placebo pomáhat nemocnému, aby dal své bolesti smysl; současně povzbuzovat a chválit odvést pozornost při bolestivém výkonu snižovat strach z bolesti (zhoršuje její prožívání) navrhnout konzultaci s odborníkem specifické strategie - odpoutávací techniky (rádio, TV, video) – při mírné/střední bolesti relaxační techniky – správná poloha, uvolněná mysl, klid. prostř. regulované představy – zrakové, sluchové, dotykové |
